zábrana úrazům
Zábrana úrazům v závodě se vyvíjela v několika etapách. V prvních desetiletích po vzniku železáren neexistovala organizovaná zábrana úrazům a celková péče o zdravotní stav dělníků byla velmi nedostatečná. Přitom dělníci byli nuceni pracovat šedesát hodin týdně, neměli možnost si řádně odpočinout, trpěli podvýživou a epidemickými nemocemi. Provozní úrazy byly tedy velmi časté.
Od čtyřicátých let minulého století (19. století) mohli být postižení úrazem a nemocní dělníci ošetřeni a hospitalizováni ve špitále, kde působil lazebník. Závodní nemocnice byla postavena v roce 1853, měla kapacitu do 50 lůžek, nekvalifikovaný personál však nemohl poskytovat odpovídající péči. Nemocným byly vypláceny dávky nejprve ze závodní nemocenské pokladny zřízené v roce 1830, od roku 1843 pak dostávali provizi ze závodní bratrské pokladny, společné pro Rothschildovy železárny i doly. Z fondů bratrské pokladny se měla hradit také lékařská péče, pobyt v nemocnici, léky, vdovské a sirotčí důchody.
K podstatnému zlepšení v sociální péči včetně zábrany úrazům došlo až od poslední čtvrtiny minulého století, kdy se o stav zábrany úrazům v závodech zajímaly živnostenské inspektoráty. Za ředitele Paula Kuppelwiesera byly postaveny moderně řešené dělnické kolonie a řada staveb občanské vybavenosti včetně nové závodní nemocnice.
Živnostenský inspektorát v Přerově sledoval dodržování předpisů pro zábranu úrazům, nařizoval ochranná opatření v provozech a kontroloval jejich plnění. Železárny vydávaly předpisy pro zabezpečení proti úrazům - v roce 1888 byly například vydány instrukce pro provoz vlečky Svinov - Vítkovice a instrukce pro strojvůdce lokomotiv a topiče, v roce 1902 předpisy pro zacházení s elektřinou. Železárny také organizovaly pro dělníky různé zaškolovací kurzy, např. pro dozorce u parních kotlů, strojvůdce lokomotiv, dozorce u elektrických dynam, elektromotorů, osvětlovacích zařízení apod. Pravidelně se konaly zkoušky způsobilosti pro obsluhu a dozor u parních kotlů a lokomotiv, a to ve Vítkovicích nebo v Opavě. Od roku 1900 probíhaly zkoušky dozorců parních kotlů a parních strojů v živnostenské škole v Brně a zkoušky strojvůdců lokomotiv čtyřikrát ročně ve Vítkovicích za účasti profesora brněnské techniky. Žádosti o vykonání zkoušky se podávaly na ředitelství, které zajistilo zkušebního komisaře. Před zkouškou musel uchazeč předložit křestní nebo domovský list, potvrzení o nejméně šestiměsíční praxi a potvrzení o bydlišti.
V roce 1899 podalo ředitelství Vítkovického horního a hutního těžířstva živnostenskému inspektorátu návrh na zrušení dosavadních předpisů pro zábranu úrazům, protože neodpovídaly současné situaci v provozech, a požadovalo vydání předpisů nových. Zároveň byla jednotlivá provozní oddělení železáren vyzvána k aktualizaci předpisů platných pro příslušný provoz. V polovině roku 1900 byla ustavena při c. k. ministerstvu obchodu komise pro zábranu úrazům, která projednávala a schvalovala nové bezpečnostní předpisy pro různá průmyslová odvětví. Za Vítkovické těžířstvo byl řádným členem této komise v letech 1900-1903 přednosta válcovny trub, Josef Schmiedhammer.
Od roku 1901 byly v železárnách pravidelně vydávány, upravovány a doplňovány předpisy pro zábranu úrazům, přesto se úrazovost stále zvyšovala. Ředitel Friedrich Schuster opakovaně vyzýval přednosty oddělení, aby věnovali pozornost plnění ochranných opatření nařízených živnostenským inspektorátem. Při zvýšeném počtu úrazů totiž úrazová pojišťovna zvyšovala procentní sazbu jednotlivých tříd v příslušném provoze, což znamenalo zvýšené zatížení úrazových prémií. Odškodnění při provozním úrazu proplácela do roku 1895 dělníkům bratrská pokladna, po jejím zrušení pak nově zřízený Všeobecný zaopatřovací ústav a Závodní nemocenská pokladna. Ředitelství železáren hradilo náklady na nemocniční péči (částečně za prvních 28 dní, plně od 29. dne). při ambulantním vyšetření hradilo péči závodního doktora a léky.
Hlášení o úraze podepisoval přednosta oddělení a posílal je ředitelství železáren. Od roku 1902 se oznámení o úraze s následnou pracovní neschopností delší než 3 dny posílalo kanceláři evidence úrazů u ředitelství. V případě těžkého úrazu byla zpráva doplněna náčrtkem situace nebo fotografií a co nejrychleji předána ředitelství, které zařídilo její odeslání k dalšímu řízení u soudu. Soud rozhodoval o míře zavinění a nárocích zraněného vůči železárnám. Bylo nařízeno, aby jakýkoliv úraz hlásil vedení provozu sám úrazem postižený, pokud to jeho stav nedovoloval, pak jeho spolupracovníci jako svědci úrazu, případně rodinní příslušníci zraněného. Od roku 1910 byly železárny povinny každý rok posílat živnostenskému inspektorátu v Přerově zprávu o zlepšeních provedených v oblasti zábrany úrazům a pracovní hygieny.
Od roku 1896 byla v každém provoze zřízena sanitní služba a určení zaměstnanci byli v závodní nemocnici školeni pro poskytování první pomoci. Organizací sanitní služby byl pověřen přednosta nemocnice. Prostředky pro přepravu zraněného do nemocnice a záchranné dýchací přístroje byly od roku 1911 umístěny v hasičské zbrojnici. Na telefonické zavolání přijela ambulance k nejbližší vrátnici a odvezla zraněného do závodní nemocnice. Při těžkých úrazech byl nařízen doprovod a příjezd do nemocnice předem ohlašován. Záchranné dýchací přístroje se nacházely i přímo v provozech. Podle nařízení ředitele železáren z roku 1913 byli přednostové oddělení odpovědni za dodržování ochranných opatření a udržování záchranných přístrojů v pohotovosti. Co největší počet schopných zaměstnanců byl vyškolen v kurzech první pomoci, instruktáže probíhaly přímo v závodní nemocnici. Za první světové války počet úrazů v železárnách výrazně vzrostl, hlavně z důvodů zvýšení výroby a přijetí velkého počtu nových nezapracovaných dělníků do železáren.
K zásadní změně v zábraně úrazům došlo po zřízení psychotechnické laboratoře v roce 1923. Jedním z jejích hlavních úkolů mělo být přezkoumat, zda zaměstnanec postižený úrazem je způsobilý pro práci, kterou vykonává. V případě, že výsledek zkoušky byl neuspokojivý, měl být dělník přeřazen na práci, pro kterou měl předpoklady. V praxi to probíhalo tak, že závodní nemocnice a provozní ambulance posílaly dělníky vracející se z léčení po úraze do psychotechnické laboratoře, kde podstoupili zkoušku způsobilosti spojenou se zjišťováním příčin úrazu. Provozy přísně dohlížely na to, aby dělníci tuto zkoušku absolvovali.
Vedle výše popsané individuální zábrany úrazům byla od roku 1923 prováděna všeobecná zábrana úrazům prostřednictvím obrazové propagandy.
Intenzívní etapa rozvoje zábrany úrazům začala v roce 1926 budováním bezpečnostní služby. Tvořili ji 4 bezpečnostní technici a úrazoví referenti v jednotlivých provozech. Jejich úkolem bylo jednak odhalování zdrojů nebezpečí úrazů u strojů, provozního zařízení a nástrojů - pokud možno bez vlivu na produkci, jednak měli systematicky vychovávat dělníky k bezúrazové práci. Ústřední pracoviště zábrany úrazům bylo součástí psychotechnické laboratoře.
Obrazem, slovem i písmem se prováděla propaganda zábrany úrazům. Obrazová propaganda používala přes 30 různých druhů obrazů s touto tematikou a umísťovala je v provozech, v ubytovnách, v učňovském domově, v nemocnici apod. Hned v roce 1926 bylo použito 1300 těchto obrazů a v dalších letech se jejich počet ještě zvyšoval. Tato akce měla velký ohlas u veřejnosti, např. Technické muzeum v Praze, dělnické úrazové pojišťovny v Brně a v Praze, vysoké a živnostenské školy ji velmi hodnotily v tisku i v dopisech železárnám a žádaly o zaslání kolekce obrazů. Malé obrázky s úrazovou tematikou byly vkládány do výplatních sáčků. Jiným propagačním prostředkem byly vývěsní skříňky s fotografiemi úrazů, ochranných zařízení apod. Mistři a dozorci museli absolvovat přednášky s promítáním diapozitivů o významu zábrany úrazům, aby mohli účelně spolupracovat s úrazovými referenty při výchově dělníků. Od roku 1930 byla hodinová přednáška o zábraně úrazům zařazena každý měsíc ve 22 třídách závodních pokračovacích kurzů.
Psychotechnická laboratoř jako ústředí pro zábranu úrazům porovnávala statistický materiál získaný z osobních výpovědí postižených úrazem s písemnými údaji zasílanými z provozů. Záznamy v kartotéce úrazů a výsledky psychotechnického přezkoušení vedly často ke změně pracovního zařazení. Dělníci ohrožení úrazem z individuálních příčin byli propouštěni nebo přeřazováni na pracovní místo, které lépe odpovídalo jejich schopnostem. Souběžně působily k zábraně úrazům psychotechnické zkoušky způsobilosti prováděné při přijímání dělníků, které omezily přijímání osob zvláště úrazem ohrožených.
Velká pozornost byla věnována zajišťování ochranných prostředků a zařízení a jejich modernizaci. Psychotechnická laboratoř vydávala ochranné brýle, chránítka očí, slévačské kamaše, kožené manžety, helmy, kožené, gumové a lněné zástěry, ochranné masky, signální praporky a další.
V roce 1928 byla poprvé provedena akce „protiúrazové oblečení“, která umožnila dělníkům obstarat si na splátky účelné a levné pracovní oděvy. Od roku 1930 byla tato akce rozšířena na pracovní obuv chráněnou ocelovou špičkou.
Různá zlepšení v provozech za účelem zábrany úrazům se dala počítat na stovky, byla fotograficky zdokumentována v tzv. knihách první pomoci v jednotlivých provozech. Byla vydána sbírka předpisů pro jeřábníky a vazače, prováděly se prohlídky uložení a přezkoušení jeřábových řetězů, prověrky v dodržování bezpečnostních předpisů.
Postupně se zábrana úrazům stala hlavní oblastí práce psychotechnické laboratoře. Výsledky byly velmi výrazné. Počet úrazů na 1 milion provozních hodin klesl ze 147 v roce 1923 na 104 v roce 1926 a na 51,5 v roce 1936. S tím koresponduje vůbec nejnižší počet úrazů zaznamenaný v roce 1933, kdy byl provoz v důsledku hospodářské krize omezován a v železárnách zůstali jen zkušení dělníci. Od roku 1937 se počet úrazů rychle zvyšoval, což bylo způsobeno jednak velkým počtem nově přijímaných dělníků a za války pak ještě také zvyšováním produktivity práce.
Příznivých výsledků v zábraně úrazům železárny využily v roce 1926, kdy žádaly o rozsáhlé snížení příspěvků na úrazové pojištění.
V roce 1931 vyšla nákladem Čsl. národního komitétu pro vědeckou organizaci v Praze publikace „Zábrana úrazům a péče o invalidy ve Vítkovických železárnách“, jejímž autorem byl generální ředitel těžířstva Adolf Sonnenschein. O rok později, v září 1933, představily železárny s velkým úspěchem na Pražských podzimních trzích ve vlastní expozici názorný materiál o zařízeních zábrany úrazům. V roce 1933 vyšly články o metodice a výsledcích zábrany úrazům ve Vítkovických železárnách v časopisech Organizace a Průmyslová psychotechnika. Stejně jako referát na toto téma přednesený na mezinárodním slévárenském kongresu v Praze, sklidily ohlas a uznání v zahraničním odborném tisku. Vítkovické železárny se v zábraně úrazům staly vzorem pro jiné podniky.
Názorný přehled o prostředcích používaných pro zábranu úrazům dává tabulka z roku 1936: (viz příloha)
Zvýšený počet pracovních úrazů od roku 1939 byl způsoben přílivem nových zaměstnanců. V letech 1939-40 bylo přijato 10.720 dělníků, což bylo 44% stavu v roce 1940, zvyšoval se i počet žen ve výrobě. Dalšími příčinami vzniku úrazů bylo husté osazení dílen a strojů, zvýšení pracovního tempa a prodloužení pracovní doby. S postupem války se stále více projevoval nedostatek plátna a kůže na ochranné pracovní oblečení, chyběly ochranné prostředky. Jedním z řešení této situace měla být reorganizace úrazové služby. Vedle úrazových referentů a jejich pomocníků v provozech byly v roce 1940 v rámci německé odborové organizace DAF (Deutsche Arbeitsfront) vytvořeny dělnické ochranné hlídky, prováděla se opakovaně školení o zábraně úrazům a byly zaváděny bezpečnostní předpisy používané v Německu. Po přestěhování pracoviště zábrany úrazům do budovy č.6 na nynější Kotkově ulici v roce 1940 zde byl vyčleněn nový prostor pro školení, promítání naučných filmů a výstavky.
V roce 1942 se těžiště činnosti v zábraně úrazům přeneslo na provozy. Noví zaměstnanci byli před nástupem na pracoviště proškoleni o hlavních nebezpečích úrazů. Úrazová kancelář, která vznikla z pracoviště zábrana úrazům, vykonávala jen dohled, zvláště v případě těžkých úrazů. V provozech, kde bylo nejvíce úrazů (továrna na litou ocel, strojírna a vysoké pece), se konaly pravidelné porady, kterých se účastnili mistři, dozorci a dělnická ochranná hlídka DAF. Tři tisíce dělníků povinně zhlédlo instruktážní film o zábraně úrazům. Také podnikové tiskopisy byly opatřovány krátkými protiúrazovými hesly. Nadále se používalo v propagaci úrazové zábrany vývěsních skříněk, tabulí a obrazů.
Tabulka úrazů ve Vítkovických železárnách na 1 mil. pracovních hodin:
1923 147 1935 52
1924 131 1936 51,5
1925 127 1937 63
1926 107 1939 67,2
1927 83 1940 77,7
1928 82 1941 81,1
1929 86 1942 118
1930 70 1943 114,5
1932 57,5 1944 108,9
1933 50,8 1945 89,6
1934 52,3
S blížící se frontou se zvyšovala nervozita německého osazenstva, které převládalo v zábraně úrazům až skončila jejich útěkem z Ostravy. V posledních dnech války již nebyla evidence úrazů úplná, protože více než polovina jich nebyla vůbec hlášena.
Po osvobození našli vrátivší se čeští úředníci kanceláře v úplně dezolátním stavu. Již 9. května 1945 se zapojili do práce, úmornou prací se jim podařilo rozházený materiál setřídit, jakž takž zavést pořádek a během několika dnů oddělení zábrany úrazů začalo fungovat. O nějaké soustavné práci se však nedalo mluvit neboť se vyřizovaly jen nejnaléhavější věci vnitřního rázu, třídily se knihy, úrazová oznámení apod. V této době bylo oddělení přiřazeno k hasičstvu, protože vedoucí zábrany ing. Vald byl také velitelem hasičů, což se ukázalo jako spojení velmi nešťastné. Až po jeho smrti (15. 7. 1945) byla zábrana úrazů opět připojena k osobnímu dělnickému oddělení. Pokles počtu úrazu v roce 1945 je možné přičítat tomu, že provozy ještě nepracovaly na plný výkon a i v letech následujících se mnohde ještě odstraňovaly škody způsobené válkou. Z důvodu nedostatku pracovních oděvů a obuvi byly tyto opatřovány zásobováním ve spolupráci se zábranou úrazů, která mimoto ještě zajišťovala obleky keprové, látkové, prádlo, gumové pláště, obuv koženou, plátěnou, dřevěnou i domácí, a také vydávala přídavkové mýdlo, prášky a věci denní potřeby. I v dalších poválečných létech byl nedostatek pracovních oděvů a obuvi a zábrana úrazů jej opatřovala případně zajišťovala jeho opravy. Také se oddělení snažilo včlenit do práce závodní invalidy nebo přeřadit méně schopné zaměstnance na jiná oddělení, což ovšem naráželo na naprosté nepochopení vedoucích jednotlivých závodů.
Úkolem ústředí zábrany úrazů bylo jmenování úrazových referentů ve všech závodních odděleních, přičemž ve staré ocelárně, ve válcovně trub a v novém závodě (nová ocelárna a válcovna) byli stálí referenti a v ostatních bylo 22 referentů, kteří měli zábranu úrazu jako vedlejší činnost. Jejich činností byly neustálé pochůzky po závodech s dohlížením na bezpečné provádění prací, dodržování bezpečnostních předpisů, návrhy na doplnění pracovišť a strojního zařízení ochrannými kryty, zabezpečovacími a pojistnými zařízeními. U vysokých pecí a na haldě bezpečnostní technik prováděl odstřely a měl osobní dohled nad vypouštěním olova.
Na náklady útvaru Zábrany úrazů (cca 40.000,- Kčs) byl natočen film „Na cestě z práce“ a vydáno 13 nových druhů protiúrazových plakátů a 4 byly pořízeny z jiných zdrojů. Statistika zábrany úrazů pokračovala v detailních rozborech pracovních úrazů, např. části těla podle zranění byly členěny až na jednotlivé prsty pravé a levé ruky. Ve srovnání s rokem 1932 poklesl poměr zranění očí na celkovém počtu úrazů ze 13 % na 5 %, ale vinou nedostatku vhodné pracovní obuvi se zvýšil počet úrazů dolních končetin.
V rámci péče o bezpečnost zaměstnanců byla navázána spolupráce se všemi závody, s Inspektorátem práce, Úrazovou pojišťovnou v Brně, Ústavem lidské práce, oddělením Pracovního lékařství a Psychotechnickou laboratoří. Ve spolupráci s laboratořemi byl proveden chemický rozbor pláten s impregnací proti ohni a byla vyzkoušena výroba „hopcalitu“ (nové náplně filtrů dýchacích přístrojů protiplynové služby), zábrana úrazu také spolupracovala při konstrukci nových výrobků především pro Vítkovické železárny. Na zkušenou do Vítkovických železáren přijížděly exkurze bezpečnostních techniků větších podniků z Československa, Maďarska a Polska. Zaměstnanci odboru p. Borovec a Sedláček publikovali výsledky práce v nově založeném odborném celostátním časopisu „Práce a zdraví“.
Protože se nedařilo nějak významně snižovat počty úrazů, když například v srpnu 1948 bylo 128 úrazů, což byl denní průměr 4,92, začala Zábrana úrazů ve spolupráci s Psychotechnickou laboratoří pořádat přednášky s promítáním filmu pro vedoucí závodů, mistry a osazenstvo o způsobu jednání s novými zaměstnanci. Bylo zavedeno 16 hodinové školení nových zaměstnanců, pořádány byly kurzy postupářů, předáků a dozorců dílen, referentů a instruktorů TK, hutníků, hutních zedníků, svářečů, zámečnic a soustružnic, konstruktérů, úředníků, vyšších technických úředníků, vedoucích závodů. Samostatné byly naukové kurzy pro zaměstnance staré a nové ocelárny, válcovny trub a šamotárny. Za spolupráce zábrany úrazů bylo natočeno 19 instrukčních filmů s tematikou bezpečnosti práce a pořádána putovní výstava (vystavovány plakáty všech evropských států, diagramy a statistika, literatura, fotografie závažných úrazů, správného a nesprávného způsobu práce, předmětů způsobujících úrazy nebo jim zabraňujících a ochranné prostředky), kterou navštívilo asi 10.000 návštěvníků. Při výplatě byl dáván kalendář s protiúrazovým obrazem a desaterem. Každý den vycházely v denním tisku články na téma bezpečná práce, byly vylepovány plakáty a hesla s protiúrazovou tematikou, v ostravských kinech byly promítány dva diapozitivy, v „lesíku“ a na stadióně filmy o zábraně úrazům, a byl využíván závodní rozhlas a rozhlasový vůz, který vyjížděl i mimo podnik na místa s největší kumulací lidí, jako byla nádraží apod. Přestože na základě provedených akcí došlo k mírnému poklesu úrazovosti, neměly tyto hlubšího dopadu neboť v roce 1950 došlo k nárůstu úrazu o tři tisíce proti předchozímu roku 1949.
Na stejné úrovni jako zábrana úrazů a psychotechnická laboratoř bylo zřízeno oddělení přeškolování později známo jako jeřábnická škola. V tomto oddělení nebyli školeni pouze jeřábnici, ale i vazači, autokaristé, bezpečnostní technici a bezpečnostní důvěrníci.
V roce 1949 bylo započato se systematickým školením a přezkušováním zaměstnanců, studiem nebezpečí na jednotlivých pracovištích ve zvlášť ohrožených výrobních úsecích. Na těchto základech byly sestavovány a vydávány nové bezpečnostní předpisy a byla provedena kontrola předpisů stávajících.
Usnesením vlády ze 13. 11. 1951 byla inspekce práce přenesena na odbory a při závodní radě vznikla komise ochrany a bezpečnosti práce, která se ale potýkala se známkami nezájmu z nepochopení. Vyhláškou č. 356/1951 byla nařízena spolupráce mezi komisí a odbornými útvary. V rámci reorganizace bezpečnosti práce byla zodpovědnost za tuto oblast přenesena na ředitele závodů a jim podřízené provozní vedoucí složky včetně dílovedoucích a mistrů. Oddělení bezpečnosti práce (ze zábrany úrazů přejmenované roku 1949) pokračovalo ve školení úsekových bezpečnostních techniků, přednáškové a preventivní činnosti na pracovištích, školení nových zaměstnanců tentokrát již v náborové kanceláři a přímo na pracovištích. Zvláštní pozornost byla věnována pracovištím s vysokým úrazovým rizikem. Protože se počet pracovních úrazů zvyšoval, byly zavedeny povinné přednášky bezpečnosti práce učňům a zpracovány instrukční listy o bezpečnosti práce pro mistry. Písemně byli předvoláni zranění po nastoupení do práce na ústředí ke zjištění příčin úrazů a zdravotního a sociálního stavu. Z 6000 předvolaných se však dostavilo pouze 1500. Nově byli také bezpečnostní technici účastni na investičních přejímkách a zpracovávali posudky zlepšovacích návrhů. Byly zavedeny kartotéční listy každého zaměstnance pro vedení záznamů o jeho pracovních úrazech, a veškeré osobní ochranné pracovní prostředky byly evidovány ústředím bezpečnosti práce (na základě zákona 67/1951 o OOPP).
Se zrušením technopsychologického oddělení a vydáním příkazu ministra průmyslu a rudných dolů č. 21/1953 byl výběr zaměstnanců přenesen na vyjádření bezpečnostního technika a závodního lékaře.
Povinná byla instruktáž pro nově přijaté zaměstnance. Byl zaveden povinný zácvik nových a převedených zaměstnanců, socialistické soutěžení, poučování zaměstnanců po návratu z nemocenské a odstraňování bezpečnostně technických závad. Na úrovni zmíněného ministerstva byly vypracovány bezpečnostní předpisy pro hutní provozy v roce 1954 za účastí bezpečnostních techniků hutních podniků pro vysoké pece, ocelárny, válcovny, slévárny, kovárny, tepelné zpracování, mostárny, strojírny a keramiku. Od května 1953 byly zavedeny pro zaměstnance Zápisníky bezpečnosti práce, vyhláškou č. 139/1953 Ministerstva pracovních sil vydány směrnice jednotných odborů s vymezením úkolů inspekce práce, příkazem MHD vydány pokyny k zaměstnávání mladistvých u úzkorozchodné dráhy, a oběžníkem č. 99/1954 stanovena péče o pořádkové úseky.
V následujících letech byla činnost rozšířena o hromadné instruktáže a cílenou výchovu zaměstnanců, vypracování podnikových bezpečnostních předpisů pro každé pracoviště a práci, kontrola dodržování povinnosti vedoucích pracovníků a činnost sledující stanovená opatření ke zvýšení bezpečnosti práce. Se stoupající úrazovostí byly organizovány další akce. Každý pracovní úraz byl probírán na denních poradách (hlavní příčinou byly drobné závady) a také byly rozesílány dopisy rodinám zraněných zaměstnanců. Byl vydán zákaz práce na III. směně do seznámení se s pracovištěm. Výběr zaměstnanců pro jednotlivá pracoviště prováděl závodní lékař a bezpečnostní technik se vyjadřoval k umístění zaměstnanců na zvlášť odpovědná pracoviště a k umístění žen a mladistvých.
Odstraňování velkých závad z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví byla věnována samostatná část plánu investic, generálních oprav a plánu vlastních investic.
V další snaze řešit narůstající problémy v oblasti bezpečnosti práce bylo oddělení bezpečnosti práce v roce 1954 reorganizováno a na každém závodě byl vytvořen útvar bezpečnost a hygiena práce. Bezpečnostní technici se tak stali, přes vedoucího technických služeb a jemu nadřízeného technického zástupce, podřízeni řediteli závodu na dobu delší deseti let.
Účinnost všech přijatých opatření byla hodnocena na prvním aktivu o ochraně a bezpečnosti práce, který se konal 6. 8. 1954. Na něm byly konstatovány prvotní příčiny vzniku a narůstání pracovních úrazů: nedostatečná výchova zaměstnanců k bezpečné práci, porušování pracovní disciplíny, nedodržování pracovního postupu, nepořádek na pracovišti, technické závady a neodpovědnost vedoucích pracovníků. Kritizován byl vysoký počet pracovních úrazů, kdy na některých pracovištích je až 5 úrazů na jednoho pracovníka, hodně úrazů je krátkodobých a na nevhodných pracovištích jsou zaměstnávaní postižení lidé např. hluchotou nebo epileptici. Na aktivu byla připomenuta návštěva francouzských odborářů, kteří ostře kritizovali stav bezpečnosti a ochrany zdraví na pracovištích VŽKG s tím, že u nich, i když odborová organizace je bez podpory vlády a národního pojištění, dokáže si vynutit změny, a že v Sovětském svazu by bylo za podobný stav celé vedení podniku postaveno před soud za porušení zákona o bezpečnosti práce se sazbou jednoho až pěti let.
Situace došla až tak daleko, že na satirický článek v závodním časopise Jiskra týkající se nezakryté licí jámy ve staré ocelárně, reagovala Generální prokuratura ČSR přípisem s upozorněním na porušení bezpečnostních předpisů s žádostí o odpověď s řešením. Odpověď ze strany VŽKG byla odeslána až po urgenci Generální prokuratury, takže od 23. do 31. května 1955 byla nařízena prokurátorská prověrka dodržování předpisů bezpečnosti práce. Následně provedl kontrolu v závodě 3 svazový inspektor, který konstatoval závady v jeřábové dopravě (posunování šikmým tahem jeřábů, nepřípustný způsob vázání břemen, zvedání břemen s obsluhou) a nepořádek na pracovištích. Z tohoto roku se také datuje soudní řízení, které bylo zahájeno v souvislosti se smrtelným úrazem Oldřicha Kotůlka, ke kterému došlo při převrácení lokomotivy. Výsledek řízení se bohužel nezachoval.
Ve dnech 7.3. a 9.3. 1955 se konala v podnikové škole v Řece instruktáž podnikových ředitelů a hlavních inženýrů o platných stávajících bezpečnostních předpisech, mj. s úkolem probírat úrazovost na výrobních podnikových a provozních poradách s rozborem každého závažného úrazu a jednou měsíčně hodnotit používání Zápisníku bezpečnosti práce.
V tomto roce vydalo ministerstvo hutního průmyslu a rudných dolů výnos o výchově a podmínkách pro práci pracovníků dopravy silniční, železniční, jeřábové, akuvozíků, výtahů a dopravních pásu a bezpečnost práce VŽKG zavedla nově Knihy závad.
Situace v úrazovosti ke konci padesátých let ve VŽKG se stále zhoršovala do té míry, že v některých letech nejsou v ročních podnikových zprávách uvedeny ani základní statistické údaje. Proto se vedení ve spolupráci s orgány ROH rozhodlo od 1. 10. 1958 vyhlásit meziprovozní a mezizávodní soutěž ve snižování úrazovosti (hodnotil se absolutní počet, četnost a závažnost úrazů) a zpřísnilo postihy za porušování bezpečnostních předpisů kárnými opatřeními (zápisy do ZBP, napomenutí, písemné a ústní výtky, veřejné výtky, trvalé přeložení na méně placenou práci a propuštění). Pro zaměstnance, kteří si způsobili úraz vlastní neopatrnosti, nepozornosti anebo porušením bezpečnostních předpisů anebo spoluzaviněním způsobili úraz jinému zaměstnanci byli školeni 1 až 3 hodiny po směně. Tímto školením prošlo v roce 1959 asi 190 zaměstnanců. V roce 1960 je zaveden nově dvouletý cyklus školení a přezkušování mistrů, techniků a předáků a vyučování bezpečnosti práce jako samostatného předmětu na odborných učilištích. V roce 1961 byly opět stanoveny hlídky bezpečnosti práce, ale jejich činnost byla špatně řízena dílenskými a závodními výbory ROH a nebyla podporována vedoucími hospodářskými pracovníky. Vliv na úrazovost měla silně se rozmáhající investiční činnost, dohánění termínů („šturmovština“) a uvolnění pracovní morálky a technologické kázně hlavně u vedoucích pracovníků.
Na základě nelepšících se poměrů ve snižování úrazovosti bylo v roce 1962 v odboru bezpečnost a ochrana zdraví znovuzřízeno oddělení psychologie práce, jehož hlavním úkolem v počátcích bylo vypracovat a zavést účinné metody vedoucí ke snížení pracovní úrazovosti ve VŽKG. Práce oddělení se projevila již v nejbližších následujících létech, ve spolupráci s ostatními odděleními odboru byla zpracována a vydána první učebnice pro zkoušky vedoucích pracovníků, byl vypracován první Jednotný dokument o zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví ve VŽKG s konkrétními úkoly na úseku výchovy a technické bezpečnosti, které byly zadány ředitelům závodů, vedoucím odborů, provozů a útvarů, mistrů a také členům výborů a komisí ROH. K úhradě bylo předepsáno 20.000,- Kčs z celkové částky 253.000,- Kčs, které byly požadovány regresními orgány po VŽKG k úhradě za úrazy zaviněné zaměstnanci. Došlo k upevnění kázně a zlepšení poměru vedoucích pracovníků k bezpečnosti a ochraně zdraví, což se projevilo v roce 1964 snížením úrazovosti o 22,1 % proti roku 1963. K ochraně hlavy se začaly používat přilby. V roce 1965 byla vydána podniková norma značení přileb a v následujícím roku již byly povinně nošeny v závodech 1 a 2, částečně v závodech 3, 7, 840 a 18, a všemi učni a vazači. V roce 1967 je již používalo celkem 36.788 zaměstnanců.
Od počátku šedesátých let byl vydáván podnikový časopis Zaměřeno na bezpečnost, v němž byli zaměstnanci seznamováni se všemi novinkami týkajícími se bezpečnosti a ochrany zdraví, závažnými pracovními úrazy a úrazy z nedbalosti.
Na příkaz Hutnictví železa byly v podřízených podnicích provedeny od 1. 4. do 30. 6. 1972 první veřejné prověrky pracovišť. Ve spolupráci s jinými útvary podniku byly vydávány nové bezpečnostní předpisy, např. pro acetylenovody a redukční stanice, plán havarijních opatření, všeobecné bezpečnostní předpisy, organizace trhacích prací, povinnosti pracovníků, a základní technologické a bezpečnostní předpisy. Také byly zpracovány technicko-bezpečnostní pasporty některých provozů. Pracovníkem odboru byly zpracovány základní bezpečnostní předpisy pro nově přijaté zaměstnance, zaměstnanci odboru přispívali do nově založeného odborného celostátního časopisu Bezpečnost a hygiena práce, podíleli se na vypracování nového způsobu školení jeřábníků a vazačů, a podíleli se na natočení instruktážního filmu pro obsluhu obráběcích strojů „Zbytečná operace“. V roce 1974 byl zpracován návrh „Základního bezpečnostního předpisu VŽKG“, regulativ (první regulativ OOPP byl zpracován v roce 1962 na základě zákona č. 65/1961) a první obrázkový katalog osobních ochranných pracovních prostředků používaných ve VŽKG. O rok později byly vydány první směrnice řešící závažné pracovní úrazy a směrnice o alkoholu na pracovištích. V tomto roce byl také poprvé promítán film „... až se ucho utrhne“, který je dodnes součástí školení nově přijímaných pracovníků. Pracovníci odboru se podíleli na zpracování slovního doprovodu diafonního školení pro nové zaměstnance v rámci GŘ Hutnictví železa, dokončen diafonní program školení pro nově jmenované pracovníky ve vedoucích funkcích, a později byl zakoupen dvoudílný diafonní pořad „Bezpečnost práce v hutích“. Pro Hutnický institut byla zpracována učebnice pro školení dělnických profesí.
V rámci zkvalitnění školení byl 1. 12. 1980 uveden slavnostně do provozu nový Kabinet bezpečnosti práce v prostorách budovy Bezpečnosti a ochrany zdraví na Kotkově ulici. V kabinetu byl později (1984) instalován zpětnovazební komunikátor MODIFIKA pro zkoušky zaměstnanců, který je v provozu dodnes. Kabinet byl později vybaven dvěma televizory s videorekordérem a počítačem s velkoplošným projektorem Proxima. Pro seznámení co nejširšího počtu zaměstnanců s problematikou bezpečnosti a ochrany zdraví byly pořádány putovní výstavy jako vagónová výstava „Alkohol zabíjí“, panelová výstava „Nepřítel č. 1“ o podílu vadných jednání člověka na příčinách pracovních úrazů, a výstava závažné pracovní úrazovosti. V roce 1985 byla instalována stála expozice ochranných prostředků a panelů s tematikou bezpečnosti práce v chodbě ke Kabinetu bezpečnosti práce.
V začátku sedmdesátých let se také projevily nedostatky v zásobování a v kvalitě ochranných prostředků (např. přilby PA2 byly nahrazeny přilbami HE6, které „měkly“ při 50°C), které se táhly až do počátku devadesátých let, kdy s „otevřením se světu“ začaly na náš trh pronikat se svými výrobky firmy ze západní Evropy, USA a Kanady.
Již od založení Psychotechnické laboratoře v roce 1923, jako prostředku zábrany úrazů, se Vítkovické železárny podílely na vývoji a testování různých druhů osobních ochranných prostředků. V sedmdesátých a osmdesátých létech to bylo především testování obuvi s olejivzdornou podrážkou, obleku EXCALOR, rukavic Stahlflex Medex rakouské firmy Kächele, ochranného pláště z KEVLARU, nového typu slévárenských pérek a respirátorů RVD-S-05 a RVD-SV-04. V devadesátých létech, v době expanze výpočetní techniky, byl katalog OOPP zpracován jako počítačový program pro výdejny a pracovníky rozhodující o přidělování OOPP, s pravidelnou půlroční aktualizaci.
Do roku 1968 vykonávala dozor nad bezpečností práce z hlediska státního dozoru pouze Generální prokuratura ČSSR. V tomto roce byly zřízeny Český a Slovenský úřad bezpečnosti práce a jim podřízeny dozorující Inspektoráty bezpečnosti práce sídlící v krajských městech. S jejich činností se brzy seznámily také Vítkovické železárny. Jejich činnost byla zpočátku pozorovací, inspektoráty se učily vykonávat svou činnost a mapovaly situaci v podnicích, ale jak vyplývá ze zprávy inspektorátu z roku 1974 velmi dobře si všímaly všech jejich nedostatků. Ve zprávě je uvedeno porovnání úrazovosti VŽKG a NHKG, nedostatky pracovních podmínek jakými byly přesčasová práce nad povolený limit, pracovní podmínky žen a práce u vyhrazených zařízení, a jiné nedostatky ve školení pracovníků, nedostatečných pracovních prostorách apod.
Na základě zprávy byla v roce 1976 provedena odborem Bezpečnosti a ochrany zdraví zvláštní kontrola stavu všech zdvihacích zařízení v podniku a odborem byl vyžádán úplný soupis těchto zařízení. Bezpečnostní technici provedli kontrolu stavu revizních činností na beztřískových obráběcích strojích. Také byly zavedeny komplexní prověrky bezpečnosti a ochrany zdraví na vytypovaných pracovištích, kdy pracovníci odboru provedli v jednom dni kontrolu všech činností týkajících se bezpečnosti a ochrany zdraví na daném pracovišti a na základě získaných poznatků sepsali seznam závad a jejich odstranění v daných termínech. Dalším typem kontrol byla kontrola na alkohol zpočátku prováděna pomocí detekčních trubiček Altest, postupně v osmdesátých létech nahrazovaných alkometrem anglické firmy lmb Alcometer S-3D. Na základě zjištěných skutečností kdy z 6.000 zkoušek bylo 382 pozitivních a z 9.000 zkoušek v následujícím roce 400 pozitivních, byla snížena nejnižší přípustná hladina alkoholu v krvi na 0,5 ‰. Pro kolektivy BSP byly zpracovány pokyny pro uplatnění metody bezúrazové práce podle A. D. Basova.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byly zavedeny tzv. limity pracovní úrazovosti pro jednotlivé závody a provozy VŽKG pro každý rok. Za jejich překročení byli vedoucí pracovníci finančně postihováni, za jejich splnění se jim dostalo čestného uznání případně malé finanční odměny.
Pro zlepšení vyšetřování závažných pracovních úrazů a provozních nehod a havárií byly v roce 1987 zkompletovány dva kufry (tzv. Colombův kufr) s pomůckami pro vyšetřování (např. fotografický aparát, čísla, diktafon, pásmo apod.) z nichž byl jeden odcizen při vloupání do objektu v roce 1994. S rozvíjející se výpočetní technikou byl testován program systému kontrol od sdružení BEPI, který se však pro svou složitost navádění a vyhodnocování dat neosvědčil.
V roce 1991 došlo k velké reorganizaci odboru. Jednotlivá oddělení byly přeřazena do různých organizačních celků, bezpečnostní technici byli rozděleni různým způsobem na jednotlivé divize a tím byla narušena jejich veškerá koordinace a spolupráce, což se projevilo nárůstem pracovní úrazovosti. Ve vedení akciové společnosti zůstal odbor bezpečnost a ochrana zdraví, který čítal šest pracovníků, kteří metodicky řídili ostatní pracovníky roztroušené na jednotlivých divizích. V roce 1994 byli další reorganizací sloučeni bezpečnostní technici a tři hygienici zpět do útvaru bezpečnosti a ochrany zdraví, avšak ochrana zdraví (hygienická laboratoř) a protiplynová služba zůstaly nadále nákladovými středisky v divizi Podniky.
