Bezpečnost a ochrana zdraví ve Vítkovických železárnách

od vzniku do roku 1923.

Počátek Vítkovických železáren se datuje rokem 1828, kdy se olomoucký arcibiskup a kardinál, arcivévoda Rudolf rozhodl vybudovat moderní železářský závod v blízkosti Polské Ostravy a pověřil tímto úkolem horního radu Františka X. Riepla a ředitele arcibiskupských železáren ve Frýdlantě Františka Kleinpetra.

Provoz pudlovny (metalurgický provoz, kde se provádí pudlování = spalování přebytečného uhlíku v železe, což je výrobní postup zkujňování surového železa v pudlovacích pecích plamenného typu) byl zahájen v roce 1830 a v roce 1833 pracovalo v železárnách asi 45 dělníků. Do roku 1843, kdy se majitelem železáren ve Vítkovicích stal vídeňský bankéř Salomon Mayer Rothschild, se jejich počet zdesateronásobil.

Těžká práce, nehygienické bydlení a velmi nedostatečná zdravotní péče zhoršovaly zdravotní stav dělníků. Průměrná délka života dělníků činila jen asi třicet šest let a zhruba třetina jich umírala ve věku dvaceti až třiceti let. Častou příčinou úmrtí byly střevní epidemie a tuberkulóza. Propukaly také epidemie cholery, malárie a tyfu (v okolí byly bažiny, které byly vysušeny teprve v sedmdesátých letech minulého století).

V roce 1843 se v železárnách poprvé připomíná hutnická bratrská pokladna, ze které byli podporováni nemocní a staří dělníci, hrazen pobyt v nemocnici, léky a vdovské a sirotčí důchody. V roce 1897 po vzniku Všeobecného zaopatřovacího ústavu a Závodní nemocenské pojišťovny bratrská pokladna zanikla.

Na počátku čtyřicátých let minulého století byl pro nemocné dělníky postaven špitál vybavený několika lůžky. Větší nemocnici s kapacitou do padesáti lůžek nechal postavit Rothschild v roce 1853. Avšak i tato nemocnice se velmi lišila od představ o odborné nemocniční péči, jakou máme dnes. Až do devadesátých let minulého století zde působil personál s velmi nízkou kvalifikací. Teprve generální ředitel těžířstva Paul Kupelwieser namísto lazebníka, který rozeznával pouze dvě choroby, a to bolení hlavy a bolení břicha, povolal lékaře z Vídně. Vybudoval novou nemocnici, která byla otevřena v roce 1890 a sestávala z moderně vybavených pavilonů a neustále se rozšiřovala.

Jelikož v této době byly součásti Vítkovických železáren i doly, byly touto skutečností poznamenány i pracovní úrazy, kterých se v té době v dolech stávalo velmi mnoho. Podle historických záznamů bylo dočasně nebo natrvalo vyřazeno z celkového počtu 4.000 zaměstnanců železáren 600 dělníků v důsledku nemocnosti a úrazů.

Smrtelné pracovní úrazy nebyly v té době ničím výjimečným. Z nich jsou nejčastěji připomínány hromadné úrazy, které se staly v dolech, např. roku 1854 zahynulo na Karolině 14 horníků a v roce 1867 na Hlubině 53 horníků. V roce 1864 došlo na Šalamouně k takové explozi, že provoz šachty byl obnoven až po sedmi létech a železárny měly potíže se zásobováním koksem, který nutně potřebovaly pro hutní výrobu.

K částečnému zlepšení v péči o zaměstnance, kteří utrpěli úraz a nemohli dále pracovat, došlo po roce 1859, kdy podle živnostenského řádu byly železárny povinny pečovat o takto postižené zaměstnance. Praxe vypadala tak, že postižení zaměstnanci dostávali lehčí práce, místa poslíčků, hlídačů, případně jednorázové odškodné a ve výjimečných případech roční důchod. Odškodné však bylo nízké (málokdy se rovnalo ročnímu platu), takže se zaměstnanci snažili pracovat co nejdéle. Zvláštností nebyly případy, kdy pracovali ještě ve věku sedmdesáti, někdy i osmdesáti let.

Od roku 1890, kdy máme první přesné záznamy o počtu úrazů v železárnách, jejich počet až do konce 1. světové války prudce rostl. Úrazovost v létech 1891 až 1912 stoupala téměř trojnásobně než byl přírůstek počtu zaměstnanců. Rychlý vzestup počtu úrazů se ukazoval vždy v období konjunktur, kdy do železáren přicházelo mnoho nových nezaškolených dělníků, kteří nebyli vůbec zvyklí průmyslové práci. Státní živnostenští inspektoři sice poukazovali na různé závady v bezpečnosti práce, ale železárny pro finanční náklady prováděly nápravná opatření pomalu.

Větší zájem o bezpečnost a ochranu zdraví začalo vedení železáren projevovat až v roce 1899, když zjistilo, že roste počet úrazů i u starších zapracovaných dělníků a touto věcí se začínají zabývat také úřady (m.j. okresní hejtmanství). Byl zaslán dopis přednostům oddělení (provozů), že s ohledem na neudržitelnost dosavadních předpisů v zábraně úrazů mají urychleně vytipovat předpisy, platné v celém Rakousko - Uhersku, které jsou již zastaralé a musejí se nahradit. Na základě podkladů dodaných přednosty oddělení, navrhlo ředitelství Vítkovických železáren c.k. Živnostenskému inspektorátu zrušení, případně změnu těchto předpisů.

Z této aktivity Vítkovických železáren byla 17. 12. 1900 při ministerstvu obchodu ustavena komise zabývající se zpracováním nových případně úpravou starých předpisů řešících bezpečnost a ochranu zdraví. Za Vítkovické železárny byl ustaven řádným členem komise v létech 1900 - 1903 p. Josef Schmiedhammer - přednosta rourovny.

V roce 1901 byly vypracovány dost podrobné předpisy úrazové zábrany pro jednotlivá oddělení, ale žádná radikálnější opatření nebyla podniknuta. Vedení se snažilo spíše působit na živnostenskou inspekci, aby provádění pokynů nebylo příliš nákladné.

Těsně před válkou začalo rychle přibývat především otrav plynem a úrazů elektrickým proudem, takže úrazová pojišťovna několikrát zvýšila sazbu pojistného, které ji železárny platily. Přibližně v roce 1910 byla ustavena úrazová kancelář v administrativním oddělení, která se začala mimo statistiky úrazů zabývat také vydáváním vlastních předpisů k zábraně úrazů ve Vítkovických železárnách.