ochrana zdraví a péče o zaměstnance

Pracovní a životní podmínky vítkovických dělníků byly v minulém století velmi tíživé (19. století). Šest dní v týdnu museli dělníci vykonávat dvanáctihodinovou vysilující práci, často v nadměrném horku a prachu a za naprosto nedostatečných hygienických opatření. Tak pracovaly také ženy a děti, v šedesátých letech byla dětská práce snížena na deset hodin denně. Úroveň bydlení dělnických rodin byla velmi nízká. Ve skutečnosti ani nebylo možné rychle rostoucímu počtu dělníků zajistit ve Vítkovicích vhodné bydlení. Přesto, že od šedesátých let se stavěly dělnické kolonie a ubytovny, v domech se tísnil několikanásobně vyšší počet osob než odpovídalo zdravému bydlení. Domky měly malé místnosti a byly nepodsklepené. Kanalizace neexistovala. Část dělníků přespávala i přímo v závodě, v dílnách a na nádvořích. Navíc okolní krajina byla původně bažinatá a za těchto podmínek se v regionu pravidelně objevovaly různé epidemické nemoci, především tyfus a malárie, častou nemocí byla tuberkulóza. Každoročně jen malárií onemocnělo téměř 20% dělníků zaměstnaných v železárnách. Oslabení organismu v důsledku dlouhé pracovní doby, nezdravého bydlení, nedostatečné výživy a epidemických onemocnění bylo jednou  z příčin jak úrazů při práci, tak i  předčasných úmrtí dělníků. V první polovině minulého století se dožívali v průměru 36 let, a téměř třetina z nich umírala mezi dvacátým a třicátým rokem života.

Teprve v poslední čtvrtině století došlo v oblasti sociální péče  k výrazné změně. V rámci výstavby Nových Vítkovic byla postavena řada objektů pro ubytování dělníků, jako byly kolonie Westend, Kairo, Štítová. V projektech byly uplatňovány moderní prvky výstavby, byty byly situovány na sluneční stranu, kolem domů bylo hodně zeleně, zakládaly se parky. Pro dělníky byly postaveny lázně, hřiště, tělocvična. V roce 1900 byl dán do užívání veřejný vodovod a zahájena výstavba kanalizace. Před první světovou válkou byly postaveny další dělnické kolonie, a to Josefínská a Sirotčí a mistrovská podél nynější Erbenovy ulice. Kromě obytných domů se stavěly závodní ubytovny pro dělníky z venkova, kteří jezdili domů v delších časových intervalech nebo pro něž ve Vítkovicích nebylo trvalé ubytování. K nejstarším ubytovnám, nazývaným kasárny, patří prostřední budova na Kotkově ulici, postavená v roce 1885, s kapacitou 270 osob. Obě budovy po stranách měly každá kapacitu 100 osob, byly postaveny v roce 1888. Ubytoven byla celá řada, největší pro 800 osob. Po první světové válce pokračovala výstavba dělnických kolonií, nejrozsáhlejší byla Jubilejní kolonie v Hrabůvce. V roce 1918 bydlelo v závodních bytech 1609 dělnických rodin a více než 6000 mohlo být ubytováno ve 34 ubytovnách; v roce 1938 bydlelo v závodních bytech 2828 rodin a dalších 5000 míst bylo ve 30 ubytovnách. Za druhé světové války se stavěla kolonie v Hrabové a pro ubytování dělníků bylo postaveno také více než 30 nouzových dřevěných baráků. V roce 1942 byl postaven barákový tábor pro 2000 dělníků u Žofinské huti a v roce 1943 pro 1000 dělníků v Kunčicích. Tábory sestávaly z dřevěných obytných baráků, měly vlastní kuchyně a jídelny i společenské místnosti, byly však velmi stísněné. U Žofinské huti byli soustředěni slovenští dělníci, v Kunčicích se stavěla muniční továrna, tzv. Jižní závod. Část baráků byla vyhrazena pro dělnický výchovný tábor.

Rovněž výživa v dělnických rodinách nebyla dostatečná ani kvalitou ani množstvím potravin. Strava byla jednotvárná, finanční situace nedovolovala pravidelně jíst maso a dražší výživné potraviny. V koloniích byly u domků sice malé deputátní pozemky, kde si měly dělnické rodiny pěstovat zeleninu a brambory a stavěly se tu i chlívky pro kozy a slepice.  V závodě si dělníci mohli koupit polévku, později i celý oběd. V roce 1876 byla otevřena první závodní tržnice, kde se prodávaly potraviny a jiné spotřební zboží podstatně levněji než v jiných obchodech. Nová tržnice byla postavena v roce 1885 a po rekonstrukci v roce 1899 se v ní pronajímaly stánky trhovcům. První dvě závodní kantýny byly v provozu v roce 1889, rychle jich přibývalo a již v roce 1907 jich bylo v železárnách dvanáct. Současně se zřizovaly v provozech závodní jídelny pro dělníky. Za první světové války železárny obstarávaly potraviny a prodávaly je dělníkům i mimo přídělové lístky. Počet stravovacích zařízení se dále zvyšoval v období předmnichovské republiky. V tržnici bylo denně uskutečněno kolem 3000 nákupů, závodní jídelny vydaly každý den asi 3500 porcí jídla, vzrostl počet kantýn v závodě. Za druhé světové války připadlo Mzdovému a úkolovému inspektorátu vydávání potravinových lístků pro osazenstvo. Vedle normálních potravinových lístků obstarávaly železárny ještě lístky přídavkové. Chybějící potraviny a další spotřební zboží však bylo nutno koupit za vysoké ceny na černém trhu. Životní standard dělníků za války klesl pod úroveň krizových let 1930-33.

Hygienická zařízení se do provozů dostávala značně pomalu.  V roce 1894, z obavy před epidemiemi blížícími se z Ruska a Haliče, bylo vydáno nařízení o nutnosti častěji větrat, udržovat záchody v čistotě, nádoby na pitnou vodu denně vymývat a  dělníky, kteří v práci onemocní, izolovat ve zvláštní místnosti na provoze. V roce 1895 vyplňovaly železárny pro živnostenský úřad dotazník týkající se existujících zařízení sanitární péče, jako bylo zajišťování vody, odstraňování odpadků, bytová hygiena, tržní policie,  zařízení pro ubytování a výživu dělnictva, dále též údaje o počtech nosítek, vozu pro nemocné, sanitním vozu, používání dezinfekčních přípravků, cholerových barácích apod. Na podnět závodního lékaře bylo v roce 1898 rozhodnuto zřídit v každém provize podle počtu dělníků umývárny s teplou vodou. Po upozornění živnostenských orgánů byl v roce 1904 zlepšen stav záchodů pro dělníky v provozech.

Za války a ještě i v prvních poválečných letech se opatřování dělnických oděvů provádělo nejrůznějším způsobem. Dělníci za pracovní oděv platili, při poškození nebo zničení  oděvu následkem úrazu získali nové pracovní oblečení se slevou. Pro podrážení pracovní obuvi byla za války zřízena  v závodě obuvnická dílna. V roce 1922 pak byly vydány předpisy o jednotném objednávání pracovního oblečení pro určené kategorie dělníků a o zacházení s pracovním oděvem tak, aby vydržel co nejdéle. Mzdový a úkolový inspektorát kontroloval v ústředním zásobování oprávněnost objednávek pracovních stejnokrojů pro jednotlivé provozy. Se začátkem druhé světové války se výrazně zhoršila situace v zaopatřování pracovní obuvi a oblečení. V důsledku kontingentace důležitých životních potřeb, provedly železárny některá opatření pro zajištění pracovní obuvi, oděvů, ochranných prostředků a přídavkového mýdla pro dělníky. Tyto záležitosti vyřizovalo v roce 1939  oddělení Sociální zařízení, od roku 1940 Sociálnětechnický referát. Potřeba v železárnách byla značná, opatření těchto věcí však bylo nutné také pro zábranu úrazům a  hygienu. V průběhu roku 1940 se např. podařilo obstarat pro dělníky ve Vítkovicích 15.460 párů pracovní obuvi pro muže a 580 párů pro ženy, 5.206 přídělových poukazů na pracovní obuv, 7.161 modrých pracovních oděvů, 491 ochranných pracovních plášťů, 461 gumových plášťů do deště, 628 impregnovaných lněných plášťů, 4.095 cvilinkových blůz, 280 impregnovaných lněných kalhot, 670 cvilinkových kalhot s nepromokavou vsadkou, 405 impregnovaných lněných zástěr, 99.130 krátkých rukavic, 30.950 krátkých zdvojených rukavic, 690 dlouhých rukavic, 2.900 rukavic s koženou vsadkou, 7.816 dřeváků, 545 párů kožených bot s dřevěnou podrážkou,  3.895 dřeváků k pecím, 1.349 plášťů na kolo, 1348 hadiček ke kolu, 223.184 ks přídělového mýdla a 2.464 ks mýdla na zvláštní příděl. Od příštího roku se situace silně zhoršila i když železárny  získaly zvláštní příděl 12.000 párů pracovní obuvi jako dar zastupujícího říšského protektora a Zbrojní komando v Brně jim přidělilo 102 pracovních oděvů. Požadavky na pracovní oděvy se podávaly na magistrátu a dokládaly osobními údaji a číslem kmenového listu dělníka. Poukazy na oděv, které dostal závod po zaslání ústřižků přídělových lístkům bylo nutno zase poslat příslušné hospodářské skupině do Prahy, která vystavila objednávku. Pravidlem byly opakované stížnosti ze strany železáren na zdlouhavé vyřizování u úřadů. Získaný oděv pak dělníci uhrazovali splátkami ze mzdy. V roce 1941 se ještě podařilo zajistit 14.631 párů bot a 6.936 pracovních oděvů, což však potřebám závodu nepostačovalo. Bylo nutno aspoň  opravovat poškozené kusy. V invalidních dílnách byla proto zřízena opravna pracovní obuvi, avšak příděl kůže byl nedostatečný. Přednostně se prováděly opravy obuvi pro učně, potom pro dělníky pracující u vysokých pecí, v měďárně, ve stavebním oddělení, u závodní dráhy a v továrně na litou ocel. V roce 1944 zřízené Zaměstnanecké oddělení již nemohlo dostatečné množství ochranných oděvů absolutně zajistit. Snažilo se obstarávat alespoň některé další zboží, např. sandály, tašky, opasky, termosky a bandasky, a prodávalo je v závodní tržnici.

Závodní nemocnice postavená v roce 1853 nahradila původní špitál z počátku čtyřicátých let, který měl kapacitu 6 lůžek. Nová nemocnice měla již 20 lůžek a  v roce 1864 byla ještě rozšířena. V roce 1883 byl k ní přistaven infekční pavilon. Zdravotnická péče byla však na nízké úrovni; ranhojič, který nemocnici vedl, neznal ani dostatečně česky, aby mohl zjistit potíže nemocných. Teprve generální ředitel těžířstva Paul Kuppelwieser (ředitelem 1876 - 1892) zaměstnal v nemocnici nejprve jednoho, brzy potom dva lékaře. Rozvoj železáren a zvyšující se počet dělníků si vyžádal zřízení nemocnice, která by odpovídala požadavkům moderní nemocniční péče. Železárny vybudovaly novou nemocnici, která zahájila provoz v roce 1890. Byla umístěna ve středu obce, aby byla co nejrychleji dosažitelná pro všechny, kdo potřebovali pomoc. Kolem se rozprostírala velká nemocniční zahrada, na níž navazovaly zase další zahrady, takže v nemocnici byl zajištěn čistý a zdravý vzduch. Nemocnice byla budována systémem pavilonů a nemocniční pokoje byly situovány v ose jih – sever, aby je slunce osvětlovalo po celý den.  Bylo zde zavedeno elektrické osvětlení, voda z obecního vodovodu a kanalizace. Nemocnice měla 15 lůžkových místností se 130 lůžky. Vedle budovy příjmu byl postaven pavilon pro interní případy, chirurgický pavilon a třetí společný pro internu a chirurgii. V samostatných budovách byla  kuchyň, sklad prádla, ubytovna ošetřovatelek a ledovna. Budova příjmu sloužila k ambulantnímu vyšetření, proto zde byly ordinace, čekárna, operační místnost a ošetřovna; také kanceláře a laboratoř. V každém poschodí se nacházel sál pro nemocné s 20 lůžky, denní místnost, koupelna, prádelna a toaleta. Kromě toho bylo na poschodí 5 menších pokojů, každý pro 2-3 pacienty. Závodní nemocnici spravovala Závodní nemocenská pokladna, jejíž náklady nesly železárny. Zdravotnickou službu vykonávalo zpočátku šest závodních lékařů, dva specialisté a podílelo se na ní také sedm revírních lékařů ordinujících mimo Vítkovice. V roce 1915 v nemocnici pracovalo vedle šéflékaře šest závodních lékařů a tři specialisté. V roce 1912 byla od obce pronajata epidemická nemocnice postavená v roce 1891 a po úpravě používána pro potřeby závodní nemocnice. V roce 1914 byla nemocnice rozšířena o lůžkový prostor pro dalších 80 lůžek a dva moderně zařízené operační sály, takže nemocnice měla 22 lůžkových prostorů s celkovým počtem 200-210 lůžek. Po válce se nemocnice dále rozšiřovala, v polovině třicátých let měla 364 lůžek a bylo v ní zaměstnáno 26 lékařů. Vedle čtyř základních oddělení, tj. interny, chirurgie, ženského a kojeneckého oddělení a dermatologicko-venerického oddělení, zde byla řada odborných ambulancí, např. oční, ORL a další. Přímo v závodě se nalézalo dalších šest ambulancí.

Od roku 1912 byla v provozu nová epidemická nemocnice v Zábřehu (nyní Falkultní nemocnice Ostrava). Měla tři pavilony pro nemocné, jeden pozorovací a hospodářskou budovu. Ve zvláštní budově byla umrlčí komora, strojovna a dezinfekce všech odpadů. Prováděla se i dezinfekce automobilů.

Pod vedení šéflékaře Závodní nemocenské pokladny spadal rekonvalescentní ústav ve Staré Bělé (budova existuje, ale neslouží původnímu účelu), který ročně využívalo bezplatně 150 osob. V dalších letech byl vybudován Ústav pro matky a kojence, stomatologický ústav, ambulance pro dětské interní choroby a další závodní ambulance, jedna z nich také v Jubilejní kolonii v Hrabůvce. V roce 1948 byl zřízen dům oddechu pro nemocné zaměstnance, kteří se jako nemocní nehlásí a také bylo zřízeno 15 lůžek pro pozorování simulantů.

Po druhé světové válce bylo pod nemocnicí registrováno 7 závodních lékařů, kteří vykonávali činnost v závodních střediscích. V roce 1950 bylo již 12 všeobecných ambulancí, z toho 9 na závodech, zřízeny závodní zubní ambulance, později i ambulance při učňovském středisku v Hrabůvce, a bylo zavedeno bezplatné ambulantní ošetření bývalých zaměstnanců, kteří na toto neměli nárok z titulu národního pojištění. V té době měla závodní nemocnice 152 zaměstnanců a 25 lékařů.

V roce 1947 došlo k oddělení činnosti lékařské služby kurativní (léčebné) od preventivní a o dva roky později k vyčlenění odborného zdravotnického personálu jako státních zaměstnanců.

Seznam zdravotnických zařízení VŽKG z roku 1958 obsahoval závodní nemocnici, 2 střediska okresního typu (polikliniku u nemocnice, vysoké pece), 6 středisek obvodního typu (např. stará a nová ocelárna, válcovna trub), 9 lékařských stanic (Žofinská huť, mostárna, těžká mechanika), zaškolovací středisko v Rehabilitačních dílnách, 2 lůžkové ošetřovny (Chodská, Mazák) a 3 závodní jesle (Vítkovice, Hrabová, Hrabůvka).

V sedmdesátých a osmdesátých létech byla v závodní nemocnici rozsáhlá investiční činnost. Byla nově postavena nebo rekonstruována a modernizována řada nemocničních pavilonů. Jako jedna z prvních byla postavena nová interna, následovalo zubní oddělení, rekonstrukce chirurgie, plícního oddělení a zatím poslední byla výstavba nové gynekologie a urologie.

V roce 1932 vešel v platnost zákon o odškodnění nemocí z povolání. V železárnách byly zavedeny prostředky k omezení vzniku těchto nemocí. Psychotechnická laboratoř navázala užší spolupráci se závodní nemocnicí za účelem výměny technických a medicínských zkušeností při nemocích z povolání, jako zaprášení plic, otravy olovem, poleptání apod. V roce 1940 bylo zaznamenáno 16 nových onemocnění, z nichž 2 měla za následek úmrtí a ve 13 případech se jednalo o onemocnění z prachu. V roce 1941 bylo nahlášeno 44 případů nemocí z povolání, z toho 14 z prachu (většinou v továrně na šamot), 22 případů otravy olovem( z toho 20 u vysokých pecí). V roce 1942 byly v dílnách se silnějším výskytem kouře, páry a prachu instalovány větší ventilátory a na pracovištích odsávací zařízení.

Od roku 1940 se úkoly týkajícími se ochrany zdraví v provozech zabývalo lékařské pracoviště zřízené při Sociálnětechnickém referátu. Jediný lékař však se těmto problémům mohl věnovat jen okrajově. Jeho hlavní činnost spočívala v předběžném vyšetření nově přijímaných dělníků, zda navrhované pracovní zařazení odpovídá jejich tělesnému stavu. Proti tomu měl námitky pracovní úřad a poukazoval na to, že závod je povinen zařadit také uchazeče o zaměstnání se sníženou pracovní schopností. Praxe však často ukazovala, že zaměstnanec pro nemoc propuštěný z jednoho podniku byl přidělen pracovním úřadem podniku jinému. Tak běžně byly do Vítkovických železáren přidělováni nemocní silikózou z důlních provozů, pro které  ovšem těžká práce v hutích nepřicházela v úvahu. Závodní lékař podával také dobrozdání při postižení dělníka úrazem a vyjadřoval se k návrhům psychotechnické laboratoře.

Od roku 1941 se silně zvýšil počet žen zaměstnaných v železárnách (1246 zaměstnaných žen v roce 1940, 1699 v roce 1941, 2812 v roce 1942 a 4805 v roce 1944). V roce 1942 byl proveden nábor žen, které na pracovištích, do té doby vyhrazených mužům, zastoupily 1000 mladých dělníků nasazených na práci do Německa a 980 zaměstnanců německé a polské národnosti, kteří museli nastoupit k armádě. V roce 1943 bylo vytvořeno v Zaměstnaneckém oddělení pracoviště „závodní péče“, které mělo pečovat  o 4800 žen zaměstnaných v železárnách z hlediska pracovního zařazení, ochrany těhotných, zajištění převlékáren a hygienického zařízení, povolení zkrácené práce. Druhým úkolem tohoto pracoviště měla být péče o rodiny zaměstnanců. Od roku 1943 byli do železáren nasazeni i váleční invalidé. Po vyhlášení totálního nasazení v roce 1944 byla v pracovním sektoru provedena krajní opatření, jako zákaz dovolených, a šedesátihodinová týdenní pracovní doba.

V roce 1942 probíhala z příkazu říšského protektora letní ozdravná akce pro dělníky v průmyslu. V rámci této akce dostalo 200 vítkovických dělníků zdarma týdenní pobyt v Luhačovicích. Železárny umožnily dělníkům na náklady podniku strávit dovolenou v různých místech v Čechách a na Moravě, a to v roce 1942 473 dělníkům a následujícího roku 1016 dělníkům.

Od počátku čtyřicátých let bylo u zábrany úrazů zřízeno i oddělení hygieny a po skončení 2. světové války byl zřízen ve zdravotní službě útvar pracovního lékařství a v sociální skupině útvar hygieny práce, ale později se hygiena práce stala oddělením pracovního lékařství.

V té době bylo nejvíce zjištěných onemocnění z povolání silikózou a různé otravy. Příčinou v naprosté většině případů bylo nevyhovující větrání a odsávací zařízení.

V roce 1945 se stal MUDr. Pachner vedoucím oddělení pracovního lékařství a pod jeho vedením byly provedeny hygienické kontroly 51 objektů Vítkovických železáren. Kontroly byly zaměřeny na sociální zařízení provozů (záchody, umývárny), šatny, osvětlení pracovišť a odsávání brusek, také podal vyjádření k přístavbě kanceláří, dílen, šaten a umýváren pro novou ocelárnu. V dalších letech vytýčil hlavní úkoly na úseku ochrany zdraví. Těmito úkoly byly péče o zdravotně nezávadné pracoviště, hlavně bezprašné a řádně osvětlené pracovní prostory, péče o šatny a hygienická zařízení, povšechná péče o zdravotně technická zařízení pracovišť, řádné vybavení hromadných ubikací, závodních jídelen a sociálních zařízení. Mimo to měla být věnována zvýšená pozornost zatravňování a osazování ploch stromovím v závodech. Na základě kontrol v roce 1946 vydal v 15 případech pokyny k odstranění závad a ve 3 případech přímé příkazy k výstavbě nových šaten a umýváren.

S útvarem, na zlepšení hygienických podmínek na pracovištích a sociálních zařízení, úzce spolupracovala závodní nemocnice. Lékaři závodní nemocnice také spolupracovali při předávání případů potřebných sociální pomoci, které zjistili při lékařských preventivních prohlídkách, při propouštění nebo přemístění zaměstnanců. Protože vinou války se vyskytlo hodně případů TBC, prováděli rentgenová vyšetření také v mateřských školkách a útulku dětí.

Novelizací zákona o odškodnění nemocí z povolání (z roku 1932) se změnily formální předpoklady odškodňování. Nemoc byla odškodňována jako pracovní úraz a rozmnožením výčtu nemocí došlo k zpětnému uznání nároků těch nemocí, které jako nemoci z povolání nebyly do roku 1947 uznávány. V tomto roce došlo k již zmíněnému rozdělení zdravotní služby na kurativní a preventivní. Prevencí se zabýval nově vzniklý Ústav pracovního lékařství, který prováděl prohlídky při přijetí zaměstnanců, prohlídky pracovišť, kontroloval činnost obvazišť a stanic první pomoci, dohlížel na zařazení zaměstnanců se změněnou pracovní schopnosti, vedl ústřední kartotéku zaměstnanců, dohlížel na stravování, zotavovny a rekreační střediska, spolupracoval s ostatními útvary bezpečnosti a ochrany zdraví při výchově a propagaci, při šetření pracovních úrazů a výcviku protiplynových družstev. Měl čtyři oddělení: zdravotní matriku, hygienu provozu, výzkum a organizaci první pomoci. Zdravotní matrika vedla záznamy o zdravotním stavu zaměstnanců, prohlídkách nově přijímaných, se zvýšeným pracovním rizikem a zaměstnanců, žádajících úlevy v práci. Ústav tvořili v té době 2 lékaři, 3 laboranti a 2 administrativní pracovnice a vyšetřili např. v roce 1948 11.653 osob, z toho 6.403 žadatelů o práci, 1.652 žadatelů o změnu práce ze zdravotních důvodů, 2.966 zaměstnanců pracujících ve škodlivém prostředí a zbytek tvořily osoby žádající rekreaci nebo pobyt v zotavovně. O úspěších a věhlasu ústavu na poli pracovního lékařství a hygieny pod vedením MUDr. Pachnera svědčí, že od 1. dubna 1948 se z ústavu stal Okresní ústav pro pracovní lékařství. V ústavu se provádělo  stanovení olova v krvi polarografickou metodou, stanovení obsahu CO v krvi postižených otravou, vyšetření na porfyrin v moči, chemické vyšetření moči a močového sedimentu, sedimentace erytrocytů, krvácivost a srážlivost krve, kompletní hemogram, vyšetření krve Wassermanovou metodou, elektrokardiografické vyšetření, audiografické vyšetření sluchu, fyziologickochemické vyšetření rozpustidel, mazadel a barev, benzol a sirovodík v ovzduší, prach na pracovištích s mineralogickým rozlišením prašných částic, a byla provedená pokusná série polarogramů z karcinomatozních sér. Pracoviště bylo vybaveno např. třecím ergometrem vlastní výroby.

Jelikož práce v provozech hutí a těžkého strojírenství byla namáhavá, byly důkladné i vstupní prohlídky, a na základě posouzení zdravotního stavu byli odmítání lidé, kteří se ucházeli o práci ve Vítkovických železárnách, ale nevyhověli zdravotním prohlídkám. Z této doby je dochován i pokyn Úřadu ochrany práce a Ústavního lékařství k nepřijímání invalidů a osob se sníženou pracovní schopnosti v železárnách.

V roce 1949 došlo k zásadní organizační změně v poskytování lékařské péče. Od založení závodní nemocnice, byl veškerý personál tvořen zaměstnanci Vítkovických železáren, ale v tomto roce došlo k vyčlenění odborného zdravotnického personálu (lékaři, laboranti a zdravotní sestry) ze zaměstnaneckého poměru Vítkovických železáren a z odborných pracovníků se stali státní zaměstnanci. Zaměstnanci podniku až do osamostatnění závodní nemocnice v roce 1993 zůstali pouze pracovníci údržby a pomocný personál (uklízečky, kuchaři apod.).

Po odchodu MUDr. Pachnera z podniku na Krajskou hygienickou stanici a vlivem vyvíjející se situace, která je popsána v části věnované zábraně úrazům, došlo i na úseku ochrany zdraví a pracovního lékařství k úpadku činnosti. Přesto bylo v roce 1955 ve spolupráci s MUDr. Pachnerem vyzkoušeno elektroaerosolové inhalační zařízení jako zábrana silikózy a v boji proti ní byla v následujícím roce prověřena účinnost všech odsávacích zařízení.

Pro léčení zaměstnanců ohrožených nemocí z povolání byla v bývalém podnikovém středisku v Ostravici na Mazáku zřízena v roce 1956 ozdravovna s 39 lůžky, která byla v roce 1963 přemístěna do Kostelce u Gottwaldova, kde fungovala až do roku ?, kdy bylo zařízení privatizováno. Do ozdravovny na Mazáku dojížděl jednou týdně lékař závodní nemocnice a průměrný pobyt léčeného činil 3 týdny. V roce 1974 byl dán návrh na začlenění střediska v Kostelci do organizace závodní nemocnice, aby byla dána možnost léčení s pracovní neschopností. Návrh byl v témže roce akceptován a léčeno bylo průměrně 710 zaměstnanců. V současné době jsou zajišťovány v rámci preventivní péče o zaměstnance na rizikových pracovištích, ozdravné pobyty v lázních Luhačovice a na ostrovu Hvar v Chorvatsku.

Od roku 1961 jsou vypláceny zaměstnancům na rizikových pracovištích příplatky za ztížené a zdraví škodlivé prostředí, příplatky však nesplňují předpoklady, se kterými bylo uvažováno při jejich zavádění (částečná kompenzace za špatné pracovní prostředí, nárůstem mzdových prostředků mají být zaměstnavatelé nuceni řešit tato pracoviště), a dělníky jsou považovány za pevný příplatek ke mzdě.

Protože ke konci čtyřicátých a na začátku padesátých let začal být v podniku nedostatek pracovníků byly na místa dříve vyhrazená pouze mužům přijímány i ženy. Na základě zdravotních šetření bylo zjištěno, že je nutno stanovit práce zakázané ženám. Proto byl v roce 1954 zaslán z Ústřední rady odborů podnikům návrh osnovy vyhlášky o pracích zakázaných ženám se seznamem těchto prací. Z VŽKG byla odeslána mj. tato odpověď:

- při provedení seznamu by byl nutný přesun 1.150 žen na jiná pracoviště,

- pro tyto ženy není v našem podniku jiné příležitosti,

- proto by bylo nutné zajistit jim místo v jiných závodech,

- hrubá hodnota výroby podniku by klesla cca o 8.800.000,- Kčs.

Největší problémy na přelomu padesátých a šedesátých let byly v oblasti výskytu vysoké prašnosti jak přímo na pracovištích, tak i v okolí podniku, na což si stěžovalo okolní obyvatelstvo. Situace došla tak daleko, že v roce 1961 byla na zásah generálního prokurátora ČSSR stanovená opatření k odstraňování zjištěných hygienických nedostatků ve VŽKG týkající se protiprašných opatření a odsávání škodlivin. Byla ustanovena měřící skupina pro vzduchotechniku, která se zabývala sledováním škodlivin, rozbory a stanovením opatření. Jelikož nebyly k dispozici odpovídající měřící přístroje, skupina si je vyráběla sama. Také byly ustaveny podniková a závodní protiprašné komise, které v cyklech 1–6 týdnů prohlížely pracoviště za přítomnosti lékaře. Ihned byly prováděny úpravy na vysokých pecích, ve vanadovně, asfaltovně, šamotárně a elektrárně, později byly připraveny rozsáhlé investiční akce ke snížení prašnosti (např. odprašovací zařízení v elektrárně, nová technologie čistění spalin u tandemových pecí). V rámci odstranění těžké a namáhavé práce byly postaveny ve Štramberském závodu pece IGNIS a v závodě 7 zřízena mechanická sušárna písku. V rámci boje proti silikóze bylo pokračováno v měření na pracovištích s výskytem SiO₂.

Ke zjištění stavu a získání přehledu o průmyslových škodlivinách zvláště na rizikových pracovištích, byla v roce 1965 zřízena hygienická laboratoř, která provedla týž rok 22 komplexních měření a vyhodnotila celkem 947 výsledků, později také zpracovala metodiku odběru ovzduší pro plynový chromatograf. Zároveň podala návrhy na odstranění nebo snížení škodlivin. V roce 1968 zpracovala podrobný přehled sociálních a hygienických zařízení s uvedením výsledku průzkumu a návrhem na odstranění zjištěných nedostatků, také zpracovala přehled o výstavbě za léta 1960–67 a podílela se na plánu další výstavby. V dalších létech prováděla podrobná proměření a hygienické hodnocení jako podklady pro generální opravy a modernizaci provozů (např. Kotouč Štramberk), jednotlivá měření hlučnosti, prašnosti, mikroklimatu, vibrací, chemických škodlivin, osvětlení pracovišť a později fyziologická měření, včetně metodiky zpracování a vyhodnocení, a při zavádění nových nedestruktivních metod zkoušení materiálu a výrobků, také měření a dozor nad pracovišti s ionizujícím zářením. Laboratoř prováděla také měření hygienických parametrů nových výrobků a ve spolupráci s Hygienickou stanici v Ostravě a hygienickou laboratoří NHKG se podílela na sjednocování metodiky a zavádění nových metod měření pracovního prostředí. Pro VTŽ Chomutov a polské podniky Zawierezie a Zawadskie hygienická laboratoř provedla v roce 1975 měření hlučnosti. V tomtéž roce zpracovala také zprávu o světelné situaci v podniku. Pro výzkumný ústav v Běchovicích byly v roce 1984 zpracovány podklady hlukové situace v okolí podniku.

Na základě zkušeností bylo potvrzeno, že největší efekt měření je zaručen při důsledném komplexním rozboru hygienických podmínek se stanovením příslušných opatření.

V průběhu let hygienická laboratoř prováděla měření a analýzy na různých typech přístrojů jako byly např. plynový chromatograf, infračervený analyzátor IREX pro stanovení CO, polarograf LP7, kalorimetr Spekol, Spirolyt II, Multitherm, C-Meter a další.

Ve spolupráci se závodem 1 (vysoké pece) byla zpracována „Zdravotně–hygienická koncepce závodu 1“ s pasporty jednotlivých provozů a popisem pracovišť, rizika pracovního prostředí, nedostatky pracovišť, zdravotní péče, dosavadního zlepšení na pracovištích, plánovaných akcí ke zlepšení pracovního prostředí a závěrečných opatření.

V polovině sedmdesátých let se začal vyskytovat zvýšený počet onemocnění hlukem a vibracemi, proto byla zpracována charakteristika hlukové situace, způsob omezování nadměrného hluku a vibrací, a návrh komplexního řešení včetně zdravotnicko‑hygienické koncepce, bohužel, před vibracemi nebyla známa účinná ochrana. Dnes je vypracován komplexní materiál sledování expoziční doby zaměstnanců pracujících s vibrujícím nářadím, včetně seznamu tohoto nářadí. U zaměstnanců i nářadí je stanoven druh a lhůty kontrol.

V roce 1966 byl vydán stěžejní, dodnes platný zákon č. 20/1966 Sb. „O péči o zdraví lidu“ (byl nahrazen až zákonem 372/2011 Sb. o zdravotních službách). V něm byly mimo jiné stanoveny podmínky pro závodní lékařskou péči a ochranu zdraví při práci, a úpravu stávajících a podmínkách pro výstavbu nových pracovišť. Na jeho základě byli pracovníci na rizikových pracovištích zařazeni do tří skupin (I.-5.073, II.-184 a III.-28 zaměstnanců) a skupiny „Karlova Studánka“ se 47 zaměstnanci. Později byli pracovníci zařazování do čtyř kategorii rizikových prací A‑D (později kategorie 1‑4), z nichž zvlášť sledované jsou kategorie 3 a 4. V rámci vyhlašování nemoci z povolání došlo k zásadní změně v roce 1990, kdy bylo zrušeno tzv. ohrožení nemocí z povolání, a zaměstnancům, kteří byli v této skupině byla zpětně přiznána nemoc z povolání se všemi nároky.

Od roku 1970 byly zpracovávány „plány ozdravných opatření“, v roce 1974 vydán první podnikový předpis pro vydávání ochranných nápojů a v roce 1978 traumatologický plán.

Na základě vydaného podnikového seznamu prací zakázaných ženám a seznamu prací zakázaných těhotným ženám, byl proveden rozbor důvodů práce žen na zakázaných pracovištích a byl zpracován popis jednotlivých opatření k odstranění nedostatků. Protože mezi zakázanými pracemi byla i noční práce žen, byl zpracován harmonogram řešení na léta 1973 až 1980.

Lékařské preventivní prohlídky pro jednotlivé profese byly v té době stanovené státními normami. Na jejích základě bylo zjištěno, že nemocnost ve sledovaných těžkých provozech výrazným způsobem překračuje průměr podnikové nemocnosti a nejčastěji zjištěnými chorobami jsou nemoci pohybového ústrojí a dýchadel. Od 2. 1. 1972 byla znovu zahájená prenatální péče s evidencí těhotných žen, popisem a vyhodnocením péče o ně. Se změnou zdravotního systému v devadesátých létech, byla zrušena i povinná prenatální péče. Část závodních lékařů zůstala zaměstnanci závodní nemocnice a část přešla do soukromé sféry. Pro sjednocení zdravotní péče hlavně při preventivních prohlídkách a posuzování nemoci z povolání byl v roce 1996 znovuzřízen v šedesátých létech zaniklý odbor pracovně‑lékařské péče, který metodicky řídí závodní lékaře a určuje zdravotní politiku podniku.

V roce 1991 byl roztříštěn odbor Bezpečnost a ochrana zdraví na několik samostatných oddělení, a v rámci tohoto rozdělení byla také vyčleněna Ochrana zdraví jako zprvu samostatná podnikatelská jednotka a později nákladové středisko. Ochrana zdraví je dnes vlastně hygienickou laboratoří a v odboru Bezpečnost a ochrana zdraví je oddělení Hygieny a pracovního prostředí se třemi hygieniky, řešícími současné problémy vznikající na tomto úseku.