Vývoj železáren v letech 1828-1998
Založení a výstavba Rudolfovy hutě 1828-1843
Průmyslová revoluce, jejímiž hlavními znaky bylo zavádění strojů do výroby a modernizace dopravy výstavbou parní železnice, přinesla na konci dvacátých let minulého století rovněž reformu a rozvoj českého železářství. Historické rozhodnutí olomouckého arcibiskupa arcivévody Rudolfa Jana postavit ve vesnici Vítkovice v blízkosti Polské Ostravy moderní železářský závod, nese datum 9. prosince 1828. Pudlováním se zde mělo zkujňovat železo vyrobené v arcibiskupských železárnách ve Frýdlantě a válcovat kolejnice pro připravovanou stavbu severojižní železnice. Pro rozvíjející se hospodářství bylo čím dál víc potřebné spojení hlavního města se vzdálenými oblastmi rakouské monarchie. Autorem projektu výstavby železářského závodu i železnice byl technik, proslulý odborník v geologii a profesor na vídeňské polytechnice, František Xaver Riepl. Zasloužil se o rozvoj Rudolfovy huti, jak byly železárny po svém zakladateli nazvány, při realizaci moderního technologického zařízení i zajišťování surovinových zdrojů. Pudlovna zahájila provoz v září roku 1830 a válcovna v roce 1833. Původní projekt závodu byl záhy rozšířen o vlastní vysoké pece. Po smrti arcibiskupa Rudolfa koupilo železárny z jeho pozůstalosti olomoucké arcibiskupství. V roce 1835-43 provozovala Rudolfovu huť pachtovní společnost vídeňských bankéřů zorganizovaná Salomonem Mayerem Rothschildem a pokračovala v její výstavbě podle původního projektu. V roce 1836 byla zapálena koksová vysoká pec, první v rakouské monarchii. K zajištění vysokopecního provozu se vyráběl koks a pražila ruda, zhotovovaly se žáruvzdorné cihly pro vyzdívky pecí. Značné investice do provozu závodu a plány na jeho další výstavbu vedly k tomu, že pachtovní společnost usilovala o získání železáren do svého vlastnictví. Protože však oficiální kupec, Johann Heinrich Geymüller, měl právě v té době finanční těžkosti, železárny i s kamenouhelnými a rudnými doly koupil v roce 1843 Salomon Rothschild, který se o Rudolfovu huť vážně zajímal od roku 1831.
Průmyslová revoluce, jejímiž hlavními znaky bylo zavádění strojů do výroby a modernizace dopravy výstavbou parní železnice, přinesla na konci dvacátých let minulého století rovněž reformu a rozvoj českého železářství. Historické rozhodnutí olomouckého arcibiskupa arcivévody Rudolfa Jana postavit ve vesnici Vítkovice v blízkosti Polské Ostravy moderní železářský závod, nese datum 9. prosince 1828. Pudlováním se zde mělo zkujňovat železo vyrobené v arcibiskupských železárnách ve Frýdlantě a válcovat kolejnice pro připravovanou stavbu severojižní železnice. Pro rozvíjející se hospodářství bylo čím dál víc potřebné spojení hlavního města se vzdálenými oblastmi rakouské monarchie. Autorem projektu výstavby železářského závodu i železnice byl technik, proslulý odborník v geologii a profesor na vídeňské polytechnice, František Xaver Riepl. Zasloužil se o rozvoj Rudolfovy huti, jak byly železárny po svém zakladateli nazvány, při realizaci moderního technologického zařízení i zajišťování surovinových zdrojů. Pudlovna zahájila provoz v září roku 1830 a válcovna v roce 1833. Původní projekt závodu byl záhy rozšířen o vlastní vysoké pece. Po smrti arcibiskupa Rudolfa koupilo železárny z jeho pozůstalosti olomoucké arcibiskupství. V roce 1835-43 provozovala Rudolfovu huť pachtovní společnost vídeňských bankéřů zorganizovaná Salomonem Mayerem Rothschildem a pokračovala v její výstavbě podle původního projektu. V roce 1836 byla zapálena koksová vysoká pec, první v rakouské monarchii. K zajištění vysokopecního provozu se vyráběl koks a pražila ruda, zhotovovaly se žáruvzdorné cihly pro vyzdívky pecí. Značné investice do provozu závodu a plány na jeho další výstavbu vedly k tomu, že pachtovní společnost usilovala o získání železáren do svého vlastnictví. Protože však oficiální kupec, Johann Heinrich Geymüller, měl právě v té době finanční těžkosti, železárny i s kamenouhelnými a rudnými doly koupil v roce 1843 Salomon Rothschild, který se o Rudolfovu huť vážně zajímal od roku 1831.
Rozvoj Rothschildových železáren 1843-1873
V době, kdy se staly Rothschildovým majetkem, měly železárny ve Vítkovicích dvě vysoké pece, koksovací a pražící pece, slévárnu, pudlovnu a válcovnu, úpravnu kolejnic, ale i kovárnu, kotlárnu, strojní zámečnictví a potřebná pomocná zařízení, dílny a sklady. Souběžně s výstavbou závodu se stavěly první domy pro ubytování úředníků a dělníků, závodní špitál a hostinec. Od roku 1830 existovala nemocenská pokladna, ze které vznikla ve čtyřicátých letech závodní bratrská pokladna. Závodní nemocnice byla postavena v roce 1853.
V Rothschildově vlastnictví se železárny systematicky rozšiřovaly, výroba vzrůstala. V roce 1848 vyráběly Vítkovické železárny 28 % produkce všech moravských a slezských železáren a zaujímaly tak mezi nimi čelné místo. Pro zajištění dostatečného množství železa k pokrytí kapacity pudlovny byla v polovině padesátých let postavena ve Vítkovicích třetí vysoká pec, od roku 1868 byl v provozu první ohřívač větru. V padesátých letech byla mechanická dílna, určená původně pro opravy strojního zařízení, přestavěna a měla tři oddělení - mostárnu, kotlárnu a strojírnu. V polovině šedesátých let se začalo se zkujňováním železa Bessemerovým pochodem. V roce 1872 byla zafoukána ve Vítkovicích první vysoká pec skotského typu, největší v Rakousku - Uhersku. Vítkovické železárny vyráběly v tomto období železniční kola, profily, nosníky, tyčové železo, kotle, železniční a silniční mosty, lodní plechy, parní stroje, železniční vagóny, výhybky, válce, důlní nástroje, stroje pro hutě a další výrobky.
V době, kdy se staly Rothschildovým majetkem, měly železárny ve Vítkovicích dvě vysoké pece, koksovací a pražící pece, slévárnu, pudlovnu a válcovnu, úpravnu kolejnic, ale i kovárnu, kotlárnu, strojní zámečnictví a potřebná pomocná zařízení, dílny a sklady. Souběžně s výstavbou závodu se stavěly první domy pro ubytování úředníků a dělníků, závodní špitál a hostinec. Od roku 1830 existovala nemocenská pokladna, ze které vznikla ve čtyřicátých letech závodní bratrská pokladna. Závodní nemocnice byla postavena v roce 1853.
V Rothschildově vlastnictví se železárny systematicky rozšiřovaly, výroba vzrůstala. V roce 1848 vyráběly Vítkovické železárny 28 % produkce všech moravských a slezských železáren a zaujímaly tak mezi nimi čelné místo. Pro zajištění dostatečného množství železa k pokrytí kapacity pudlovny byla v polovině padesátých let postavena ve Vítkovicích třetí vysoká pec, od roku 1868 byl v provozu první ohřívač větru. V padesátých letech byla mechanická dílna, určená původně pro opravy strojního zařízení, přestavěna a měla tři oddělení - mostárnu, kotlárnu a strojírnu. V polovině šedesátých let se začalo se zkujňováním železa Bessemerovým pochodem. V roce 1872 byla zafoukána ve Vítkovicích první vysoká pec skotského typu, největší v Rakousku - Uhersku. Vítkovické železárny vyráběly v tomto období železniční kola, profily, nosníky, tyčové železo, kotle, železniční a silniční mosty, lodní plechy, parní stroje, železniční vagóny, výhybky, válce, důlní nástroje, stroje pro hutě a další výrobky.
Vítkovické horní a hutní těžířstvo 1873-1946 (1873-1918)
Od počátku sedmdesátých let minulého století byli společníky Rothschildů v několika pachtovních společnostech zabývajících se těžbou uhlí bratři Wilhelm a David Gutmannové. Patřili také ke členům Rakouské vysokopecní společnosti, která začala v roce 1871 stavět v Moravské Ostravě Žofinskou huť. V roce 1873 se Rothschildovy železárny staly základem Vítkovického horního a hutního těžířstva, jehož spolumajiteli byli i Gutmannové. Vedle železárenských provozů - vysokých pecí, slévárny, válcovny a pudlovny, strojírny, kotlárny, mostárny a výrobny železničních kol patřily těžířstvu kamenouhelné doly Louis, Hlubina, Terezie, Anselm, Oskar, Bettina, koksovny Karolina a vítkovická. S uvedením Paula Kupelwiesera do funkce generálního ředitele v roce 1876 dochází k výrazné změně v řízení, zásadní reorganizaci železáren a k jejich celkovému rozmachu. Budují se nové provozy a rozšiřují stávající, jakost i množství vyráběného železa se zvyšuje. Rozvoje výrobní základny se dosahovalo rovněž používáním nových technologií, od roku 1879 bylo zaváděno thomasování a jeho kombinace s bessemerováním. V roce 1883 byla ve Vítkovicích postavena první válcovna trub v Rakousku, v roce 1887 uveden do provozu nový závod na výrobu lité oceli a od roku 1889 se používalo při výrobě oceli kombinovaného procesu Bessemerova a Martinova, nazývaného vítkovický duplexní postup. Ve druhé polovině osmdesátých let se Vítkovické železárny staly soběstačnými ve výrobě koksu. V osmdesátých letech byla vybudována hodnotná rudná základna především získáním dolů v oblasti Rudabánya - Telekés. V polovině devadesátých let se rozšířila zakoupením dolů na Spiši a bohatých magnezitových dolů v Koskullskulle ve Švédsku. Od roku 1889 vlastnilo Vítkovické horní a hutní těžířstvo Žofinskou huť a postavilo zde třetí vysokou pec. Při reorganizaci výroby se v roce 1890 osamostatnily jako provozy strojírna, kotlárna a mostárna. V roce 1893 byla zahájena výroba pancéřových desek, které se dodávaly především pro stavbu válečných lodí. Od devadesátých let se vyráběly pro armádu také granáty, děla, torpéda apod. První elektrická ústředna byla v železárnách postavena v roce 1897. O rok později se začalo s výrobou bezešvých trubek a v roce 1908 byly zde poprvé na evropském kontinentě vyrobeny trubky systémem Stiefel.
Na počátku našeho století (20.) byly Vítkovické železárny v podstatě monopolním výrobcem surového železa a litiny na Moravě - vyráběly 96 % veškeré této produkce. Výrobní program byl rozsáhlý, vysokou úrovní technického vybavení, objemem produkce a nízkými výrobními náklady se Vítkovické železárny dostaly do čela evropských železářských podniků. Podstatně k tomu přispělo vybudování nové ocelárny a válcovny, které zahájily výrobu v roce 1912 a používaly nejnovějších technologií. Také vysokopecní provoz byl modernizován, postavena další koksová baterie, rozšířena výroba ve válcovně trub, jako samostatný závod se od kotlárny oddělila šroubárna. V roce 1914 byla dokončena elektrifikace železáren, pracovaly tu tehdy čtyři elektrické ústředny. Za války se výroba musela plně podřídit požadavkům na vyzbrojování armády. Výroba surové oceli i válcovaného materiálu se v letech 1914 až 1916 zvýšila o třetinu.
Úměrně s rozvojem výroby se zvyšoval počet zaměstnanců. Počet dělníků se z 2500 v roce 1873 zvýšil na 4500 v roce 1883 a na 9500 v roce 1893. Sociální program železáren obsahoval mimo jiné velkolepou výstavbu sídlišť uskutečňovanou od osmdesátých let minulého století. Tehdy vznikly tzv. Nové Vítkovice jako moderní průmyslové město zajišťující vedle obytných dělnických domků, ubytoven, úřednických domů a vil také veškeré potřeby obyvatel obce: součástí výstavby byly školy, jesle, tělocvična, lázně, závodní hotel, tržnice, jatka a další objekty. V roce 1890 byla otevřena nová závodní nemocnice, která se neustále rozrůstala výstavbou dalších pavilonů. V roce 1895 byl reorganizován systém sociálního zabezpečení dělníků, zřízena závodní nemocenská pojišťovna a Všeobecný zaopatřovací ústav.
Před první světovou válkou zaměstnávaly železárny kolem 16 000 dělníků, ve válečných letech se jejich počet zvýšil až na více než 25 000. Ještě před válkou byla zřízena řada sociálních zařízení a podpůrných institucí, které zajišťovaly péči o důchodce, sirotky a vdovy, invalidy a nezaměstnané. Sociální systém v železárnách zahrnoval široký okruh služeb pro zaměstnance - od jeslí, školek a škol přes učňovský domov, prázdninové kolonie a ozdravovny, lékařskou a nemocniční péči, ubytování v závodních bytech a ubytovnách, zásobování potravinami i ostatními potřebami, závodní jídelny, starobinec, kolonie důchodců a jiné. Za války železárny vyplácely různé přídavky na základní životní potřeby zaměstnanců a obstarávaly potraviny a jiné zboží i mimo přídělový systém. Přesto vznikaly mezi dělníky nepokoje vyvolané nedostatkem, které vyvrcholily 2. července 1917 rabováním obchodů; při zásahu vojska bylo pět lidí zastřeleno.
Od počátku sedmdesátých let minulého století byli společníky Rothschildů v několika pachtovních společnostech zabývajících se těžbou uhlí bratři Wilhelm a David Gutmannové. Patřili také ke členům Rakouské vysokopecní společnosti, která začala v roce 1871 stavět v Moravské Ostravě Žofinskou huť. V roce 1873 se Rothschildovy železárny staly základem Vítkovického horního a hutního těžířstva, jehož spolumajiteli byli i Gutmannové. Vedle železárenských provozů - vysokých pecí, slévárny, válcovny a pudlovny, strojírny, kotlárny, mostárny a výrobny železničních kol patřily těžířstvu kamenouhelné doly Louis, Hlubina, Terezie, Anselm, Oskar, Bettina, koksovny Karolina a vítkovická. S uvedením Paula Kupelwiesera do funkce generálního ředitele v roce 1876 dochází k výrazné změně v řízení, zásadní reorganizaci železáren a k jejich celkovému rozmachu. Budují se nové provozy a rozšiřují stávající, jakost i množství vyráběného železa se zvyšuje. Rozvoje výrobní základny se dosahovalo rovněž používáním nových technologií, od roku 1879 bylo zaváděno thomasování a jeho kombinace s bessemerováním. V roce 1883 byla ve Vítkovicích postavena první válcovna trub v Rakousku, v roce 1887 uveden do provozu nový závod na výrobu lité oceli a od roku 1889 se používalo při výrobě oceli kombinovaného procesu Bessemerova a Martinova, nazývaného vítkovický duplexní postup. Ve druhé polovině osmdesátých let se Vítkovické železárny staly soběstačnými ve výrobě koksu. V osmdesátých letech byla vybudována hodnotná rudná základna především získáním dolů v oblasti Rudabánya - Telekés. V polovině devadesátých let se rozšířila zakoupením dolů na Spiši a bohatých magnezitových dolů v Koskullskulle ve Švédsku. Od roku 1889 vlastnilo Vítkovické horní a hutní těžířstvo Žofinskou huť a postavilo zde třetí vysokou pec. Při reorganizaci výroby se v roce 1890 osamostatnily jako provozy strojírna, kotlárna a mostárna. V roce 1893 byla zahájena výroba pancéřových desek, které se dodávaly především pro stavbu válečných lodí. Od devadesátých let se vyráběly pro armádu také granáty, děla, torpéda apod. První elektrická ústředna byla v železárnách postavena v roce 1897. O rok později se začalo s výrobou bezešvých trubek a v roce 1908 byly zde poprvé na evropském kontinentě vyrobeny trubky systémem Stiefel.
Na počátku našeho století (20.) byly Vítkovické železárny v podstatě monopolním výrobcem surového železa a litiny na Moravě - vyráběly 96 % veškeré této produkce. Výrobní program byl rozsáhlý, vysokou úrovní technického vybavení, objemem produkce a nízkými výrobními náklady se Vítkovické železárny dostaly do čela evropských železářských podniků. Podstatně k tomu přispělo vybudování nové ocelárny a válcovny, které zahájily výrobu v roce 1912 a používaly nejnovějších technologií. Také vysokopecní provoz byl modernizován, postavena další koksová baterie, rozšířena výroba ve válcovně trub, jako samostatný závod se od kotlárny oddělila šroubárna. V roce 1914 byla dokončena elektrifikace železáren, pracovaly tu tehdy čtyři elektrické ústředny. Za války se výroba musela plně podřídit požadavkům na vyzbrojování armády. Výroba surové oceli i válcovaného materiálu se v letech 1914 až 1916 zvýšila o třetinu.
Úměrně s rozvojem výroby se zvyšoval počet zaměstnanců. Počet dělníků se z 2500 v roce 1873 zvýšil na 4500 v roce 1883 a na 9500 v roce 1893. Sociální program železáren obsahoval mimo jiné velkolepou výstavbu sídlišť uskutečňovanou od osmdesátých let minulého století. Tehdy vznikly tzv. Nové Vítkovice jako moderní průmyslové město zajišťující vedle obytných dělnických domků, ubytoven, úřednických domů a vil také veškeré potřeby obyvatel obce: součástí výstavby byly školy, jesle, tělocvična, lázně, závodní hotel, tržnice, jatka a další objekty. V roce 1890 byla otevřena nová závodní nemocnice, která se neustále rozrůstala výstavbou dalších pavilonů. V roce 1895 byl reorganizován systém sociálního zabezpečení dělníků, zřízena závodní nemocenská pojišťovna a Všeobecný zaopatřovací ústav.
Před první světovou válkou zaměstnávaly železárny kolem 16 000 dělníků, ve válečných letech se jejich počet zvýšil až na více než 25 000. Ještě před válkou byla zřízena řada sociálních zařízení a podpůrných institucí, které zajišťovaly péči o důchodce, sirotky a vdovy, invalidy a nezaměstnané. Sociální systém v železárnách zahrnoval široký okruh služeb pro zaměstnance - od jeslí, školek a škol přes učňovský domov, prázdninové kolonie a ozdravovny, lékařskou a nemocniční péči, ubytování v závodních bytech a ubytovnách, zásobování potravinami i ostatními potřebami, závodní jídelny, starobinec, kolonie důchodců a jiné. Za války železárny vyplácely různé přídavky na základní životní potřeby zaměstnanců a obstarávaly potraviny a jiné zboží i mimo přídělový systém. Přesto vznikaly mezi dělníky nepokoje vyvolané nedostatkem, které vyvrcholily 2. července 1917 rabováním obchodů; při zásahu vojska bylo pět lidí zastřeleno.
Vítkovické horní a hutní těžířstvo 1873-1946 (1918-1946)
V prvních poválečných letech se projevily problémy se zásobováním v omezení výroby a dokonce zastavení některých provozů. Výrobu bylo nutno přebudovat z válečné na mírovou. Situace v zásobování rudami se zlepšila až od roku 1923, kdy se začaly dovážet kvalitní švédské rudy a obnovily se i dodávky rud z jihovýchodní Evropy a z Ruska. V tomto roce prudce vzrostl odbyt zboží do západní Evropy, když se Vítkovickým železárnám v období tzv. rúrské krize podařilo díky kvalitě svých výrobků i nižším cenám obsadit původně německé trhy. Výrobní provozy se rozšiřovaly a vznikaly nové, investovalo se do výrobního zařízení. K největším výrobním závodům patřily vysoké pece, slévárna litiny, nová ocelárna a válcovna, válcovna za studena, továrna na litou ocel, válcovna trub, výhybkárna, mostárna, kotlárna a strojírna. Závodní dráha 150 km dlouhou kolejovou sítí spojovala navzájem provozy a umožňovala napojení na státní dráhu a montánní dráhu. Vedle toho provozovala úzkokolejnou síť uvnitř závodu, vlečku pro dopravu zaměstnanců ze Svinova do Vítkovic, dvě linky elektrické pouliční dráhy a zajišťovala přepravu zboží nákladními auty. Dalšími odděleními železáren byla elektrárna s plynárnou, továrna na šamotové zboží, továrna na šrouby, svařovna, stavební oddělení, cihelna, velkostatek Rožnov, Chemický zkušební ústav.
Za světové hospodářské krize výroba silně poklesla a některé provozy musely být dokonce zastaveny. Od roku 1929 do roku 1933 se počet dělníků snížil z dvaceti na deset tisíc. Od roku 1934 se situace rapidně zlepšovala, do roku 1937 dosáhly Vítkovické železárny své dosud nejvyšší výroby.
V období předmnichovské republiky byl vybudován z těžířstva koncern a kapitálové účasti Vítkovických železáren posilovaly jejich postavení na světovém trhu a zvýhodňovaly je při nákupu surovin i odbytu výrobků.
Velká pozornost byla věnována výběru zaměstnanců, který se od roku 1923 prováděl psychotechnickými metodami. Odměňování zaměstnanců bylo zajištěno v kolektivních smlouvách. Zaměstnanci pobírali řadu naturálních požitků, např. otop za sníženou cenu, především však měli možnost bydlet v závodních bytech. V roce 1938 měly železárny 2 828 dělnických a 850 úřednických bytů a 30 ubytoven s kapacitou až 5 000 lůžek. Stravování dělníků bylo zajištěno ve velkých závodních jídelnách, v závodní tržnici se prodávaly za nižší cenu potraviny i jiné konzumní zboží. Pro zaměstnance byly zřízeny koupelny v závodě, lázně, koupaliště a hřiště. Závodní nemocnice se rozšiřovala a byla velmi dobře vybavena. Systematicky byla prováděna zábrana úrazům. Dělníci, kteří se v důsledku úrazu stali invalidními, mohli být zaměstnáni v invalidních dílnách. Od roku 1932 zajišťovaly železárny lékařský dohled nad dětmi zaměstnanců a přispívaly na pobyty v lázních, prázdninových osadách a v ozdravovně. Pro zotavení dělníků a je jich rodinných příslušníků byl postaven rekonvalescentní ústav ve Staré Bělé. Jubilejní fond založený v roce 1928 sloužil pro poskytování příplatků k důchodům a železárny přispívaly rovněž na Všeobecný zaopatřovací ústav.
Pomnichovská okupace pohraničí postihla železárny jak po stránce zásobování surovinami a expedice zboží, tak i dopravy zaměstnanců do práce. Po okupaci Ostravy 14. března 1939 bylo dosazeno v železárnách nacistické vedení a k udržování pořádku zřízeno bezpečnostní oddělení řízené gestapem a NSDAP. Výroba se musela plně podřídit potřebám válečného hospodářství. Objem výroby se do konce roku 1943 více než zdvojnásobil, přes to, že investice do rozvoje výrobní základny byly neúměrně nízké. V Kunčicích byla postavena muniční továrna, která začala vyrábět granáty a miny koncem roku 1943. Počet dělníků vzrostl z 18 860 v roce 1938 na 33 477 v roce 1944. S prodlužující se válkou klesla odbornost pracovních sil, za totálně nasazené a povolané k armádě byli přijímáni nekvalifikovaní dělníci, ženy a invalidé.
Po celou dobu války bylo Vítkovické horní a hutní těžířstvo majetkem anglické pojišťovací společnosti, na kterou ji původní majitelé nechali převést již v roce 1937. Němci usilovali o začlenění těžířstva do říšského koncernu Reichswerke AG für Erzbegbau und Eisenhütten H. Göring, prostřednictvím dozorčí rady řídili jeho činnost a rozhodovali o všech důležitých záležitostech. Mnoha různými způsoby odčerpávali zisky těžířstva a finančně je poškozovali, např. zřízením fingovaných prodejních kanceláří, zřízením společnosti GIBET financované z prostředků těžířstva apod.
Americký nálet na Ostravu 29. srpna 1944 zničil a poškodil mnoho objektů železáren. Výroba byla ochromena a protože se prohloubily také problémy se zásobováním, až do konce války již nebyla v plném rozsahu obnovena. Od ledna 1945 se již nedostávalo pracovních sil. Dělníci, zvláště totálně nasazení, odcházeli ze železáren pryč. Za války bylo popraveno nebo zemřelo v koncentračních táborech 272 zaměstnanců. Při bombardování bylo zabito 103 zaměstnanců a 17 jich zahynulo v průběhu osvobozovacích bojů.
V prvních poválečných letech se projevily problémy se zásobováním v omezení výroby a dokonce zastavení některých provozů. Výrobu bylo nutno přebudovat z válečné na mírovou. Situace v zásobování rudami se zlepšila až od roku 1923, kdy se začaly dovážet kvalitní švédské rudy a obnovily se i dodávky rud z jihovýchodní Evropy a z Ruska. V tomto roce prudce vzrostl odbyt zboží do západní Evropy, když se Vítkovickým železárnám v období tzv. rúrské krize podařilo díky kvalitě svých výrobků i nižším cenám obsadit původně německé trhy. Výrobní provozy se rozšiřovaly a vznikaly nové, investovalo se do výrobního zařízení. K největším výrobním závodům patřily vysoké pece, slévárna litiny, nová ocelárna a válcovna, válcovna za studena, továrna na litou ocel, válcovna trub, výhybkárna, mostárna, kotlárna a strojírna. Závodní dráha 150 km dlouhou kolejovou sítí spojovala navzájem provozy a umožňovala napojení na státní dráhu a montánní dráhu. Vedle toho provozovala úzkokolejnou síť uvnitř závodu, vlečku pro dopravu zaměstnanců ze Svinova do Vítkovic, dvě linky elektrické pouliční dráhy a zajišťovala přepravu zboží nákladními auty. Dalšími odděleními železáren byla elektrárna s plynárnou, továrna na šamotové zboží, továrna na šrouby, svařovna, stavební oddělení, cihelna, velkostatek Rožnov, Chemický zkušební ústav.
Za světové hospodářské krize výroba silně poklesla a některé provozy musely být dokonce zastaveny. Od roku 1929 do roku 1933 se počet dělníků snížil z dvaceti na deset tisíc. Od roku 1934 se situace rapidně zlepšovala, do roku 1937 dosáhly Vítkovické železárny své dosud nejvyšší výroby.
V období předmnichovské republiky byl vybudován z těžířstva koncern a kapitálové účasti Vítkovických železáren posilovaly jejich postavení na světovém trhu a zvýhodňovaly je při nákupu surovin i odbytu výrobků.
Velká pozornost byla věnována výběru zaměstnanců, který se od roku 1923 prováděl psychotechnickými metodami. Odměňování zaměstnanců bylo zajištěno v kolektivních smlouvách. Zaměstnanci pobírali řadu naturálních požitků, např. otop za sníženou cenu, především však měli možnost bydlet v závodních bytech. V roce 1938 měly železárny 2 828 dělnických a 850 úřednických bytů a 30 ubytoven s kapacitou až 5 000 lůžek. Stravování dělníků bylo zajištěno ve velkých závodních jídelnách, v závodní tržnici se prodávaly za nižší cenu potraviny i jiné konzumní zboží. Pro zaměstnance byly zřízeny koupelny v závodě, lázně, koupaliště a hřiště. Závodní nemocnice se rozšiřovala a byla velmi dobře vybavena. Systematicky byla prováděna zábrana úrazům. Dělníci, kteří se v důsledku úrazu stali invalidními, mohli být zaměstnáni v invalidních dílnách. Od roku 1932 zajišťovaly železárny lékařský dohled nad dětmi zaměstnanců a přispívaly na pobyty v lázních, prázdninových osadách a v ozdravovně. Pro zotavení dělníků a je jich rodinných příslušníků byl postaven rekonvalescentní ústav ve Staré Bělé. Jubilejní fond založený v roce 1928 sloužil pro poskytování příplatků k důchodům a železárny přispívaly rovněž na Všeobecný zaopatřovací ústav.
Pomnichovská okupace pohraničí postihla železárny jak po stránce zásobování surovinami a expedice zboží, tak i dopravy zaměstnanců do práce. Po okupaci Ostravy 14. března 1939 bylo dosazeno v železárnách nacistické vedení a k udržování pořádku zřízeno bezpečnostní oddělení řízené gestapem a NSDAP. Výroba se musela plně podřídit potřebám válečného hospodářství. Objem výroby se do konce roku 1943 více než zdvojnásobil, přes to, že investice do rozvoje výrobní základny byly neúměrně nízké. V Kunčicích byla postavena muniční továrna, která začala vyrábět granáty a miny koncem roku 1943. Počet dělníků vzrostl z 18 860 v roce 1938 na 33 477 v roce 1944. S prodlužující se válkou klesla odbornost pracovních sil, za totálně nasazené a povolané k armádě byli přijímáni nekvalifikovaní dělníci, ženy a invalidé.
Po celou dobu války bylo Vítkovické horní a hutní těžířstvo majetkem anglické pojišťovací společnosti, na kterou ji původní majitelé nechali převést již v roce 1937. Němci usilovali o začlenění těžířstva do říšského koncernu Reichswerke AG für Erzbegbau und Eisenhütten H. Göring, prostřednictvím dozorčí rady řídili jeho činnost a rozhodovali o všech důležitých záležitostech. Mnoha různými způsoby odčerpávali zisky těžířstva a finančně je poškozovali, např. zřízením fingovaných prodejních kanceláří, zřízením společnosti GIBET financované z prostředků těžířstva apod.
Americký nálet na Ostravu 29. srpna 1944 zničil a poškodil mnoho objektů železáren. Výroba byla ochromena a protože se prohloubily také problémy se zásobováním, až do konce války již nebyla v plném rozsahu obnovena. Od ledna 1945 se již nedostávalo pracovních sil. Dělníci, zvláště totálně nasazení, odcházeli ze železáren pryč. Za války bylo popraveno nebo zemřelo v koncentračních táborech 272 zaměstnanců. Při bombardování bylo zabito 103 zaměstnanců a 17 jich zahynulo v průběhu osvobozovacích bojů.
Vítkovické železárny v letech 1945-1992
Ihned po osvobození Vítkovic převzala železárny skupina českých techniků a dělníků, kteří rozhodli o ustanovení českých vedoucích v podniku. Byla zřízena národní správa a těžířstvo bylo s platností od 27. října 1945 znárodněno zestátněním. Vítkovické železárny zajišťovaly po válce především dodávky pro obnovu československého průmyslu, opravy a stavby mostů apod. Výroba se potýkala s problémy způsobenými špatným stavem a zaostalostí strojního zařízení i s nedostatečným zásobováním v důsledku potíží v dopravě. Velkým problémem bylo zajištění kvalifikovaných pracovních sil. Národní správa byla zrušena v březnu 1946 a s platností od 1. ledna 1946 vytvořen národní podnik Vítkovické železárny. Kromě železáren do něj byly včleněny pouze vápenky ve Studénce, společnost pro hlubinné vrtání v Ostravě, stavební společenství ve Fryštátě a továrna na staviva Orlit v Praze. Ostatní kapitálové účasti těžířstva, doly a další majetek byly začleněny do jiných rezortů národního hospodářství. V letech 1947-1961 byla do Vítkovických železáren začleněna a posléze opět delimitována řada znárodněných železářských závodů. V roce 1952 se osamostatnila Nová huť vybudovaná z Jižního závodu v Kunčicích a v roce 1963 Hutní montáže. Velké problémy byly trvale ve výrobě, která nestačila požadavkům odběratelů. Pro zvýšení výroby byly od roku 1948 zavedeny protiplány, růst výroby však provázely zvýšené výrobní náklady. Přes všechny potíže byly Vítkovické železárny největším výrobcem oceli v republice: v roce 1948 vyprodukovala nová ocelárna více než třetinu československé výroby oceli. Spolu s Chomutovem byly Vítkovické železárny největším výrobcem ocelových trubek. V letech 1950-58 byly provedeny některé nutné investice, přestavba a generální oprava výrobního zařízení v ocelárnách, ve válcovnách a modernizace provozu u vysokých pecí. Výroba strojírenských provozů se rovněž zvyšovala, rozhodující podíl produkce byl určen pro výstavbu nové huti v Kunčicích. Vítkovické železárny dodávaly v padesátých letech technologické agregáty i pro další metalurgické podniky, hlavně pro Třinecké železárny a SONP Kladno. V letech 1947-48 činil export 46 - 47 % celkového vývozu všech československých kovodělných závodů a 30 % celkového odbytu Vítkovických železáren.
Technické a surovinové potíže, nedostatky v technologii výroby a v organizaci práce vedly k zaváděním různých forem soutěžení a zlepšovatelství. Od konce čtyřicátých let se šířilo údernické hnutí, do něhož se v průběhu prvního roku zapojilo 42 % zaměstnanců. Soutěže probíhaly na všech úrovních - dílenské, mezidílenské, meziprovozní, mezizávodní, mezipodnikové. Normy se zpočátku plnily až nad 1 500 % a důsledkem bylo zpevnění norem, kterému se ovšem dělníci bránili. Nedostatek technických pracovníků v hutních i strojírenských provozech se řešil školením zaměstnanců v kurzech závodní odborné školy, jinou formou bylo školení o technickém minimu prováděné přímo na pracovištích. Od roku 1959 se rozvíjelo soutěžní hnutí o získání titulu brigáda socialistické práce, sledovaly se nejen pracovní výsledky, ale požadovalo se soužití pracovních kolektivů po pracovní době, jako společné kulturní zájmy, provozování sportu apod.
Postupně se rozvíjela aktivita železáren v péči o zaměstnance a jejich rodiny. Železárny měly po válce 714 obytných domů se 4 138 závodními byty, v ubytovnách bylo k dispozici 4 200 míst. V provozu bylo devět závodních mateřských škol a dětský útulek, do roku 1953 byly postaveny čtvery nové jesle a mateřská škola. Rekreaci zaměstnanců zajišťovaly železárny v zotavovnách Ústřední rady odborů, v roce 1953 byla otevřena vlastní zotavovna v Kunčicích pod Ondřejníkem. První dětská prázdninová osada na Mazáku byla v provozu již v létě 1945. Všechna svoje sportovní zařízení pronajaly železárny v roce 1945 závodnímu Sportovnímu klubu, ze kterého vznikl v roce 1948 Sokol VŽKG, v roce 1952 přejmenovaný na Baník a od roku 1957 na Tělovýchovnou jednotu VŽKG. Do poloviny padesátých let byly zrušeny bývalé sociální instituce a podpůrné a sociální fondy byly převedeny na Podnikový fond pracujících. V roce 1954 byl zrušen Všeobecný zaopatřovací ústav i náhradní Penzijní ústav, jejich nemovitosti převedeny na Vítkovické železárny a vklady na Státní úřad důchodového zabezpečení a Celopodnikový výbor revolučního odborového hnutí.
V šedesátých letech došlo k rozsáhlé modernizaci provozů. V provoze vysokých pecí byla v roce 1962 zapálena vysoká pec o obsahu 1 085 m3, vybavená elektronickou automatikou zavážení, byla dokončena výstavba nové moderní aglomerace, v roce 1969 byl postaven jako první v zemích východní Evropy ohřívač větru s vnější spalovací šachtou. V roce 1957 se začalo s vakuovým litím oceli a zavádělo se vytápění olejem namísto generátorového plynu. V roce 1966 byla ve Vítkovicích zapálena první tandemová pec v Československu. Na rozvoji technologií se významně podílel vlastní výzkumný ústav zřízený po válce na bázi Chemického zkušebního ústavu, ocelárenských laboratoří a Ústavu materiálového zkoušení. Od roku 1961 byl organizován rovněž strojní výzkum a vývoj. V šedesátých letech proběhla rekonstrukce a modernizace blokové tratě, sochorové tratě i válcovny za studena. Bylo rozšířeno technologické zařízení ve válcovně trub. Přestavbou těžké mechaniky byly vytvořeny podmínky pro obrábění odlitků a výkovků a montáže uzlů do váhy 200 tun. V letech 1960-70 dosáhly náklady na modernizaci a rekonstrukci 4,5 mld. korun.
Analýza efektivnosti výroby ve Vítkovických železárnách, provedená v souvislosti se zaváděním nového systému řízení národního hospodářství na počátku šedesátých let, však prokázala, že více než třetina výrobků je ztrátových. Důvodem byly vysoké vlastní náklady a nízká technická úroveň výrobků. Pokus o zavedení tržních vztahů do socialistického hospodářství v letech 1967-68 skončil nakonec návratem k plánovitému řízení v polovině roku 1969.
Pro zvýšení péče o zaměstnance byl v roce 1961 zřízen útvar výživy. V roce 1963 převzaly železárny do své správy léčebné lázně v Kostelci (u Zlína) a v roce 1965 otevřely další rekreační chatu na Horní Bečvě. Jako škola v přírodě sloužila chata na Prostřední Bečvě. V roce 1959 bylo založeno bytové družstvo zaměstnanců Vítkovických železáren, první byty byly postaveny v Ostravě - Porubě. Výchova učňů, která byla do roku 1957 řízena celostátně, byla v tomto roce převedena zpět podniku. Moderní odborné učiliště bylo otevřeno v roce 1964 v Hrabůvce.
V roce 1968 byl v železárnách instalován jako v první zemi východní Evropy samočinný počítač třetí generace ICL 4-50. Jako první byl v roce 1972 používán počítač při řízení zavážky u IV. vysoké pece a v roce 1974 na novém kvartu 3,5. V sedmdesátých a osmdesátých letech proběhly generální opravy zařízení v metalurgických i strojírenských provozech, zavádění nových technologií; v letech 1975-81 byla vybudována výrobní základna jaderné energetiky a poté i pro opravárenství těchto zařízení. Byla vybudována výrobně - montážní základna k zajištění dodávek pro palivoenergetickou základnu.
V roce 1979 byl vytvořen oborový podnik VÍTKOVICE - železárny a strojírny KG, ke kterému bylo přidruženo dalších šest tuzemských strojírenských organizací. V roce 1981 se oborový podnik transformoval na koncern VÍTKOVICE s generálním ředitelstvím ve Vítkovicích. Po likvidaci koncernu v polovině roku 1989 se VÍTKOVICE - železárny a strojírny KG, které byly jeho koncernovým podnikem, staly státním podnikem, a to až do začátku února 1992, kdy byla vytvořena akciová společnost.
Ihned po osvobození Vítkovic převzala železárny skupina českých techniků a dělníků, kteří rozhodli o ustanovení českých vedoucích v podniku. Byla zřízena národní správa a těžířstvo bylo s platností od 27. října 1945 znárodněno zestátněním. Vítkovické železárny zajišťovaly po válce především dodávky pro obnovu československého průmyslu, opravy a stavby mostů apod. Výroba se potýkala s problémy způsobenými špatným stavem a zaostalostí strojního zařízení i s nedostatečným zásobováním v důsledku potíží v dopravě. Velkým problémem bylo zajištění kvalifikovaných pracovních sil. Národní správa byla zrušena v březnu 1946 a s platností od 1. ledna 1946 vytvořen národní podnik Vítkovické železárny. Kromě železáren do něj byly včleněny pouze vápenky ve Studénce, společnost pro hlubinné vrtání v Ostravě, stavební společenství ve Fryštátě a továrna na staviva Orlit v Praze. Ostatní kapitálové účasti těžířstva, doly a další majetek byly začleněny do jiných rezortů národního hospodářství. V letech 1947-1961 byla do Vítkovických železáren začleněna a posléze opět delimitována řada znárodněných železářských závodů. V roce 1952 se osamostatnila Nová huť vybudovaná z Jižního závodu v Kunčicích a v roce 1963 Hutní montáže. Velké problémy byly trvale ve výrobě, která nestačila požadavkům odběratelů. Pro zvýšení výroby byly od roku 1948 zavedeny protiplány, růst výroby však provázely zvýšené výrobní náklady. Přes všechny potíže byly Vítkovické železárny největším výrobcem oceli v republice: v roce 1948 vyprodukovala nová ocelárna více než třetinu československé výroby oceli. Spolu s Chomutovem byly Vítkovické železárny největším výrobcem ocelových trubek. V letech 1950-58 byly provedeny některé nutné investice, přestavba a generální oprava výrobního zařízení v ocelárnách, ve válcovnách a modernizace provozu u vysokých pecí. Výroba strojírenských provozů se rovněž zvyšovala, rozhodující podíl produkce byl určen pro výstavbu nové huti v Kunčicích. Vítkovické železárny dodávaly v padesátých letech technologické agregáty i pro další metalurgické podniky, hlavně pro Třinecké železárny a SONP Kladno. V letech 1947-48 činil export 46 - 47 % celkového vývozu všech československých kovodělných závodů a 30 % celkového odbytu Vítkovických železáren.
Technické a surovinové potíže, nedostatky v technologii výroby a v organizaci práce vedly k zaváděním různých forem soutěžení a zlepšovatelství. Od konce čtyřicátých let se šířilo údernické hnutí, do něhož se v průběhu prvního roku zapojilo 42 % zaměstnanců. Soutěže probíhaly na všech úrovních - dílenské, mezidílenské, meziprovozní, mezizávodní, mezipodnikové. Normy se zpočátku plnily až nad 1 500 % a důsledkem bylo zpevnění norem, kterému se ovšem dělníci bránili. Nedostatek technických pracovníků v hutních i strojírenských provozech se řešil školením zaměstnanců v kurzech závodní odborné školy, jinou formou bylo školení o technickém minimu prováděné přímo na pracovištích. Od roku 1959 se rozvíjelo soutěžní hnutí o získání titulu brigáda socialistické práce, sledovaly se nejen pracovní výsledky, ale požadovalo se soužití pracovních kolektivů po pracovní době, jako společné kulturní zájmy, provozování sportu apod.
Postupně se rozvíjela aktivita železáren v péči o zaměstnance a jejich rodiny. Železárny měly po válce 714 obytných domů se 4 138 závodními byty, v ubytovnách bylo k dispozici 4 200 míst. V provozu bylo devět závodních mateřských škol a dětský útulek, do roku 1953 byly postaveny čtvery nové jesle a mateřská škola. Rekreaci zaměstnanců zajišťovaly železárny v zotavovnách Ústřední rady odborů, v roce 1953 byla otevřena vlastní zotavovna v Kunčicích pod Ondřejníkem. První dětská prázdninová osada na Mazáku byla v provozu již v létě 1945. Všechna svoje sportovní zařízení pronajaly železárny v roce 1945 závodnímu Sportovnímu klubu, ze kterého vznikl v roce 1948 Sokol VŽKG, v roce 1952 přejmenovaný na Baník a od roku 1957 na Tělovýchovnou jednotu VŽKG. Do poloviny padesátých let byly zrušeny bývalé sociální instituce a podpůrné a sociální fondy byly převedeny na Podnikový fond pracujících. V roce 1954 byl zrušen Všeobecný zaopatřovací ústav i náhradní Penzijní ústav, jejich nemovitosti převedeny na Vítkovické železárny a vklady na Státní úřad důchodového zabezpečení a Celopodnikový výbor revolučního odborového hnutí.
V šedesátých letech došlo k rozsáhlé modernizaci provozů. V provoze vysokých pecí byla v roce 1962 zapálena vysoká pec o obsahu 1 085 m3, vybavená elektronickou automatikou zavážení, byla dokončena výstavba nové moderní aglomerace, v roce 1969 byl postaven jako první v zemích východní Evropy ohřívač větru s vnější spalovací šachtou. V roce 1957 se začalo s vakuovým litím oceli a zavádělo se vytápění olejem namísto generátorového plynu. V roce 1966 byla ve Vítkovicích zapálena první tandemová pec v Československu. Na rozvoji technologií se významně podílel vlastní výzkumný ústav zřízený po válce na bázi Chemického zkušebního ústavu, ocelárenských laboratoří a Ústavu materiálového zkoušení. Od roku 1961 byl organizován rovněž strojní výzkum a vývoj. V šedesátých letech proběhla rekonstrukce a modernizace blokové tratě, sochorové tratě i válcovny za studena. Bylo rozšířeno technologické zařízení ve válcovně trub. Přestavbou těžké mechaniky byly vytvořeny podmínky pro obrábění odlitků a výkovků a montáže uzlů do váhy 200 tun. V letech 1960-70 dosáhly náklady na modernizaci a rekonstrukci 4,5 mld. korun.
Analýza efektivnosti výroby ve Vítkovických železárnách, provedená v souvislosti se zaváděním nového systému řízení národního hospodářství na počátku šedesátých let, však prokázala, že více než třetina výrobků je ztrátových. Důvodem byly vysoké vlastní náklady a nízká technická úroveň výrobků. Pokus o zavedení tržních vztahů do socialistického hospodářství v letech 1967-68 skončil nakonec návratem k plánovitému řízení v polovině roku 1969.
Pro zvýšení péče o zaměstnance byl v roce 1961 zřízen útvar výživy. V roce 1963 převzaly železárny do své správy léčebné lázně v Kostelci (u Zlína) a v roce 1965 otevřely další rekreační chatu na Horní Bečvě. Jako škola v přírodě sloužila chata na Prostřední Bečvě. V roce 1959 bylo založeno bytové družstvo zaměstnanců Vítkovických železáren, první byty byly postaveny v Ostravě - Porubě. Výchova učňů, která byla do roku 1957 řízena celostátně, byla v tomto roce převedena zpět podniku. Moderní odborné učiliště bylo otevřeno v roce 1964 v Hrabůvce.
V roce 1968 byl v železárnách instalován jako v první zemi východní Evropy samočinný počítač třetí generace ICL 4-50. Jako první byl v roce 1972 používán počítač při řízení zavážky u IV. vysoké pece a v roce 1974 na novém kvartu 3,5. V sedmdesátých a osmdesátých letech proběhly generální opravy zařízení v metalurgických i strojírenských provozech, zavádění nových technologií; v letech 1975-81 byla vybudována výrobní základna jaderné energetiky a poté i pro opravárenství těchto zařízení. Byla vybudována výrobně - montážní základna k zajištění dodávek pro palivoenergetickou základnu.
V roce 1979 byl vytvořen oborový podnik VÍTKOVICE - železárny a strojírny KG, ke kterému bylo přidruženo dalších šest tuzemských strojírenských organizací. V roce 1981 se oborový podnik transformoval na koncern VÍTKOVICE s generálním ředitelstvím ve Vítkovicích. Po likvidaci koncernu v polovině roku 1989 se VÍTKOVICE - železárny a strojírny KG, které byly jeho koncernovým podnikem, staly státním podnikem, a to až do začátku února 1992, kdy byla vytvořena akciová společnost.
VÍTKOVICE, akciová společnost, Ostrava 1992-1998
Transformace a restrukturalizace v podniku, která začala hned po vzniku státního podniku, pokračovala po vytvoření akciové společnosti. Zastavením méně rentabilních výrobních zařízení a přechodem k dokonalejším technologiím bylo dosaženo zefektivnění výroby. Technologické změny znamenaly současně i změny v organizaci a logistice výroby, a také rekvalifikaci zaměstnanců. Počet zaměstnanců se snížil ze třiceti tisíc v roce 1992 na šestnáct tisíc pět set v roce 1998. Pro dosažení vyšší jakosti a inovace výrobků byly provedeny podstatné změny v hutní i strojírenské výrobě. Jednotlivé provozy získaly pro své výrobky atesty evropských i světových certifikačních organizací. Z organizačních jednotek s vedlejší výrobou byly od roku 1993 v řadě případů vytvořeny dceřiné společnosti, z nichž některé byly v průběhu doby odprodány jinému vlastníku.
Transformace a restrukturalizace v podniku, která začala hned po vzniku státního podniku, pokračovala po vytvoření akciové společnosti. Zastavením méně rentabilních výrobních zařízení a přechodem k dokonalejším technologiím bylo dosaženo zefektivnění výroby. Technologické změny znamenaly současně i změny v organizaci a logistice výroby, a také rekvalifikaci zaměstnanců. Počet zaměstnanců se snížil ze třiceti tisíc v roce 1992 na šestnáct tisíc pět set v roce 1998. Pro dosažení vyšší jakosti a inovace výrobků byly provedeny podstatné změny v hutní i strojírenské výrobě. Jednotlivé provozy získaly pro své výrobky atesty evropských i světových certifikačních organizací. Z organizačních jednotek s vedlejší výrobou byly od roku 1993 v řadě případů vytvořeny dceřiné společnosti, z nichž některé byly v průběhu doby odprodány jinému vlastníku.
