protiplynová služba

Dříve než v železárnách byla záchranná služba zřízena ve vítkovických dolech. Na počátku tohoto (20.) století byly již záchranné dýchací přístroje i v železárenských provozech, a také v hasičské zbrojnici, odkud vyjížděl sanitní vůz. Přesto se při záchranné akci mělo nejprve neodkladně volat na záchrannou stanici na šachtě Karolina, která byla umístěna u důlní laboratoře a měla dobře vybavené mužstvo. V polovině třicátých let bylo v železárnách pět záchranných stanic při otravě plynem.

V roce 1939 došlo k rozšíření plynové ochrany v průmyslových podnicích a ve Vítkovických železárnách bylo zorganizováno mužstvo plynové ochrany asi o 300 mužích. V roce 1940 byla zřízena ústředna ochrany dýchání a provádělo se školení záchranných mužstev. Vedle ochrany plynové se pro častý výskyt silikózy prováděla také ochrana prachová. Podle vzoru německých hutních závodů bylo zřízeno pracoviště plynové a prachové ochrany s nepřetržitou službou, a to vedle vrátnice u vysokých pecí a ústředny kychtového plynu. Kromě služební místnosti zde byla dílna pro zdokonalování dýchacích přístrojů, dále čekárny, kde se přístroje čistily, myly, zkoušely a dezinfikovaly. Ve cvičném prostoru byla lezná dráha, kouřová komora a učebna. K dispozici byly kyslíkové dýchací přístroje, CO filtry, kyslíkové inhalační skříně, bezpečnostní lampy, zkoušecí lampy, zkoušečky těsnosti, masky proti olovu, prachové masky, rezervní patrony drasla, rezervní kyslíkové láhve, gumové brýle. Zastaralé kyslíkové přístroje vzor 1924 a 1928 byly vyměněny za třicet nových přístrojů vzor 1939. Byly zavedeny nové modely Auerových prachových masek namísto nevhodných filtrů z gumové houby a vaty. Pro dělníky u vysokých pecí byl v ústředně vyvinut nový model pro ústně – nosní dýchání, velmi lehké konstrukce. Ochranné prostředky byly nepřetržitě udržovány v pohotovosti, prachové masky byly jednou týdně očištěny, dezinfikovány a přezkoušeny, kyslíkové přístroje po každém použití.

Základní kurz měl sedm hodin přednášek: vedle všeobecného úvodu o plynové ochraně tam byla zařazena přednáška o přístrojích a praktické cvičení s náustkem, dále praktické cvičení v nošení kyslíkového přístroje a lezná dráha, přednáška závodního lékaře o oživování, praktická cvičení oživování, praktické práce se speciálními přístroji a konečně cvičení v plynové komoře. Školení probíhalo i v dalších letech, dokonce i pro firmu Rüttgers a pro moravskoslezskou ústřednu protivzdušné obrany.

Centrála řídila 8 kolon plynové ochrany se 348 muži. Měla k dispozici motorku a od roku 1941 speciální automobil pro 6 záchranných mužstev, vybavený Drägerovými přístroji, kyslíkovým přístrojem a půlmotorem. V roce 1943 se plynová služba prostorově i personálně rozšířila, byl zřízen zvláštní prostor se sušicím a plnicím zařízením pro plnění alkalipatron pro cvičné účely.

Po osvobození byla ústřední stanice plynové zábrany decentralizována na dvacet závodních oddělení, s celkovým počtem 325 členů mužstva, 20 vedoucích družstev a 20 jejich zástupců. V ústředně zůstali tři zaměstnanci a vedoucí stanice.

Protože ústřední stanice byla při náletu zcela demolována, vznikly problémy s opravou dýchací techniky pro nedostatek náhradních dílů. Náhradní díly byly obtížně získatelné neboť jejich výrobci sídlili převážně v zahraničí. Naštěstí nebyla zaznamenána žádná rozsáhlá plynová havárie, bylo pouze evidováno několik lehčích otrav bez nemocenské. Již v následujícím roce však bylo zaznamenáno 12 otrav plynem.
Protiplynová služba měla 19 družstev s 430 muži, kteří všichni prošli lékařskou preventivní prohlídkou. Protiplynová služba nadále mimo dýchací techniky udržovala protiprašné masky a podařilo se ji dokončit opravy přístrojů zničených následky války. Nákladem 3 000 výtisků vydala příručku protiplynové služby.

Začátkem padesátých let protiplynová služba již řídila 15 protiplynových záchranných stanic, ve kterých byli samaritáni vyškoleni pro protiplynové záchranné akce, a pro požární sbor byl pořízen plynový vůz. Pracovníci ústředny prováděli dozor na ohrožených pracovištích, opakovací školení členů protiplynových družstev a asistovali při plynových otravách.

Výnosem ministra hutního průmyslu a rudných dolů ze 7. května 1954 "O organizaci protiplynové služby v hutních závodech" bylo nařízeno zřízení stanic protiplynové služby ve všech podnicích v nichž výroba nebo spotřeba přesahuje 1 mil. m³ plynu za 24 hodin. Jelikož ve Vítkovicích měla protiplynová služba již dlouholetou tradici, jednalo se o nepříliš složitou reorganizaci. Protiplynová služba musela být začleněna do útvaru bezpečnosti a hygieny práce (ve Vítkovických železárnách již od roku 1939) a měla mít údržbářskou dílnu. Ve zvláště rozlehlých podnicích měl být zřízen potřebný počet dislokovaných protiplynových stanic, náležitě věcně vybavených, a potřebný počet  speciálně vybavených automobilů, které umožnily okamžitý zásah v plynem zamořeném prostředí.

Vedoucí protiplynové služby měl na každé směně svého zástupce, v každém provoze kde hrozilo nebezpečí otrav plynem byl ustanoven provozní referent protiplynové služby, který měl také svého zástupce na každé směně. Protiplynová služba v terénu byla prováděna protiplynovým sborem, který se skládal z pracovních a záchranných čet. Členové protiplynového sboru museli být pro zásah bezpodmínečně uvolněni. Vedení příslušného provozu zřídilo na každé směně zvláštní provozní četu, která byla součástí protiplynového sboru, a jejíž členové byli zvláště školeni a vycvičeni v používání protiplynové výzbroje. Pracovní četa na každé směně byla minimálně čtyřčlenná a její působnost se vztahovala výhradně na příslušný provoz, pouze v případě nutnosti vypomáhala jiným provozům. Vedení podniku, k zajištění první pomoci při pracích na plynových zařízeních, ustanovilo z členů požárního sboru 3 až 8 člennou četu, která byla rovněž součástí protiplynového sboru. Orgány protiplynové služby ve své činnosti úzce spolupracovaly s orgány zdravotní správy v podniku. Směrnicemi, jež byly přílohou výnosu, byly vytýčeny úkoly jednotlivých členů protiplynové služby. Jednalo se o vedoucího stanice protiplynové služby, mechanika, údržbáře, pomocného pracovníka, provozního referenta a protiplynový sbor. Činnost protiplynového sboru se také řídila organizačním řádem, ve kterém byly stanoveny podmínky pro zdravotní způsobilost členů, školení, lékařské prohlídky, činnost náčelníka protiplynového sboru, velitele pracovní čety, členy pracovní čety a členy záchranné čety sboru. Provádění plynových prací určovalo vedení provozu po dohodě s hlavním energetikem a vedoucím protiplynové služby. Uvádění nebo odstavování zařízení do nebo z provozu směly provádět osoby k tomu určené, provádět práce na zařízení za provozu směli jen členové protiplynového sboru, vedení provozu muselo o každé plánované práci uvědomit čtyřiadvacet hodin předem hlavního energetika a vedoucího protiplynové služby.

Co se týče přístrojového vybavení byly nárokovány indikátory koncentrace výbušných směsí a v roce 1958 byla připravována změna typu používaného individuálního dýchacího přístroje fy Dräger KG 130 na československý CH 146. Mimo to v rámci reorganizace podniku rozšířila stanice protiplynové služby svou působnost na přičleněné závody (Kotouč, Hutní montáže a mostárna Stalingrad). Za spolupráce MUDr. Martínka ze závodní nemocnice byla vypracována rychlá metoda pro zjištění oxidu uhelnatého v krvi a byl navržen a zhotoven teploměr na principu injekční jehly, jímž se při zásahu sledovala teplota postiženého. Také byl na zkoušku uveden do provozu nárokovaný indikátor pro kontinuální měření CO v pracovním prostředí. Bylo započato s regenerací Co filtrů československé výroby dle zlepšovacího návrhu. Pro Třinecké železárny byly prováděny půlroční a roční zkoušky všech dýchacích přístrojů. Mimořádné práce se zúčastnili pracovnici protiplynové služby při navrhování a zpracování krátkého instrukčního filmu "Pozor plyn!" pro sektor ministerstva hutí a dolů.

V roce 1961 byla pořádána první porada protiplynových služeb v rámci sektoru a pracovníci Vítkovické protiplynové služby připravovali návrh její pracovní náplně. Pracovníci také zkoušeli a připomínkovali vývoj individuálního dýchacího přístroje s vyvíjeným O₂. O rok později byly zavedeny příplatky za používání izolačního přístroje ve výši 12,- Kčs/hod. a u ostatních 5,- Kčs/hod. Stav zaměstnanců protiplynové služby v té době činil 7 pracovníků, z toho 1 vedoucí, 2 mechanici, 1 údržbář a 2 pomocníci. Protiplynovou záchrannou službu konalo v nepřetržité službě 90 aktivních požárníků, a dýchací přístroje používalo asi 600 pracovníků různých profesí.

Na konci šedesátých a začátku sedmdesátých let pracovníci protiplynové služby vypracovali základní osnovy pro zpracování bezpečnostních předpisů pro plynové spotřebiče a provádění plynových prací, učebnici "Zásady protiplynové prevence", a v souvislosti s uvedením vysokotlakého acetylenovodu z Technoplynu v Kunčicích do provozu, provozní bezpečnostní předpisy pro acetylenovody a redukční stanice. V rámci modernizace vybavili stanici vzduchovým kompresorem, kontrolními a měřícími přístroji parametrů dýchacích přístrojů, a učebnu názornými pomůckami. Také zpracovali studii o rozsahu působnosti protiplynové služby v podniku. Nadále se podíleli na vývoji a zkoušení nových, případně vylepšení stávajících typů individuálních dýchacích přístrojů např. SATURN 5, TRAWOX R120 z NSR, MEDI z NDR, a osobních dozimetrů CO (u těchto později zajišťovali i servis), a pro hlavní správu požární ochrany ministerstva vnitra v roce 1977 praktické zkoušky a ověřování prototypové série masky CM4-K. Sledovali a vyhodnocovali také dýchací techniku se zabudovanými čidly dýchací frekvence. Pro účely protiplynové zásahové jednotky byl vybaven závodní požární sbor novým protiplynovým vozidlem typu AVIA. V roce 1972 byl pro snazší kontrolu, opravy a údržbu IDP zaveden centrální svoz a následný rozvoz do jednotlivých závodů.

Mimo rámec pravidelného školení pracovníků prováděli mimořádná školení a zkoušky, například v roce 1972 topičů a obsluh plynových zařízení, také provedli prohlídku prvního automobilu Š 1203 s pohonem na propan-butan v závodě 7, a organizovali průměrně 3 cvičné záchranné akce protiplynových družstev ročně. Ve spolupráci s Českým báňským úřadem vypracovali bezpečnostní předpisy pro izolační vzduchové přístroje, novou vyučovací osnovu pro školení členů protiplynových družstev, a v roce 1988 projekt "Jednotné profesní přípravy pracovníků obsluhy, montáže a oprav vyhrazených plynových zařízení".

Od osmdesátých let se pracovníci protiplynové služby hlavně věnovali pravidelnému školení a přezkušování členů protiplynových družstev, opravám a údržbě dýchací techniky, zajišťování rozsáhlých plynových prací a bohužel také šetření otrav a likvidaci následků nehod a havárií na plynových zařízeních jako například v roce 1989, kdy došlo k rozsáhlému výbuchu koksového plynu při plynových pracích v turbovně koksovny, což byla prakticky od roku 1970, kdy došlo k havárii na vysokopecním plynojemu, největší nehoda na plynovém zařízení.
V roce 1991 byla protiplynová služba v rámci delimitace přeřazena pod oddělení bezpečnosti práce divize Hutě, jelikož pro tuto divizi převážně vykonávala svoji činnost. V rámci reorganizace byla následně jako samostatné nákladové středisko přemístěna do divize Podniky, kde dodnes vykonává činnosti pro ostatní divize a.s. Vítkovice.