invalidní dílny

Na počátku roku 1927 byly zřízeny invalidní dílny. Tím vyřešily železárny problém se zaměstnáním dělníků, kteří utrpěli pracovní úraz, a v důsledku toho měli sníženou pracovní schopnost, eventuálně též dělníků, kteří po mnoha letech těžké práce nepodávali již požadovaný výkon. Současně se tak provozy zbavily těchto zaměstnanců, kteří ve srovnání se zdravými dělníky nesli těžce svůj handicap a vyčítali závodu, že jeho vinou se z nich stali invalidé.

V prvním roce byly zavedeny čtyři obory pro invalidy, a to vázání košťat, kde bylo zaměstnáno 16 invalidů, vázání knih, kde pracovalo 12 invalidů, a 6 jich bylo zaměstnáno pletením košů a 5 v krejčovně. Vazárna knih byla rozšířením dřívější závodní vazárny a pokryla svým výkonem celou potřebu závodu na vázání různých úředních knih, bloků, výrobu složek, kartonů a podobných kancelářských potřeb. Brzy byla rozšířena o tiskárnu, která pak dodávala  veškeré tiskopisy pro potřebu železáren. Ve vazárně košťat se vyrábělo zpočátku 80 000 těchto výrobků ročně pro potřebu železáren a vítkovických dolů a s růstem počtu zaměstnanců se zvyšovala výroba. Košíkárna dodávala koše provozům, a to pro jejich vlastní potřebu, i pro zá-ilky šroubů, fitinků apod. Pro závodní dráhu se zde pletly z vrbových prutů protisněhové košiny. V krejčovské dílně se šily pracovní obleky, impregnované pracovní pláště a ochranné rukavice. Invalidní dílny vyráběly na objednávku. V prvním roce zde bylo zaměstnáno 39 dělníků, v roce 1931 již 70 a 4 instruktoři. V krizových letech 1930-33 nebylo dostatek práce ani v invalidních dílnách, takže někteří z nejstarších dělníků byli posláni do důchodu, ostatní pracovali ve zkráceném týdnu a s turnusovou dovolenou.

Za války byly i na invalidní dílny kladeny vyšší požadavky, i když opatřování materiálu bylo stále obtížnější. V roce 1942 se začalo s výrobou dřeváků s azbestovým svrškem pro dělníky u vysokých pecí. V roce 1943 se šily uniformy pro závodní dráhu a pro hasiče. Výkon dílen nestačil potřebě železáren, proto byla zavedena desetihodinová pracovní doba a 105 dělníků se střídalo ve dvousměnném provoze.
Po válce byl průměrný stav 110 zaměstnanců, kteří se zabývali výrobou mj. dřevěných, plechových a kartáčnických výrobků a výrobou a opravami pracovních oděvů a pomůcek proti úrazům. Pracovali v krejčovně, obuvnické dílně, tiskárně, knihárně, metlárně a košikárně. Větší příliv zakázek nastal v roce 1947 kdy byly postupně nahrazovány německé tiskopisy českými. V tomto roce také byla zřízena v invalidních dílnách samostatná výdejna nářadí.

V roce 1946 bylo rozhodnuto o přemístění invalidních dílen z již nevyhovujících prostor (na Ruské ulici v místě výpočetního střediska, dnes divize Informatika, kde nevyhovovaly již kapacitně ani strojním zařízením) do nových prostorů v bývalých závodech Mücke-Melder na dnešní Tavičské ulici. K přestěhování dílen do těchto nových prostorů nikdy nedošlo, zpočátku vinou nedostatku financí, a později, když byla Ministerstvem sociálních věcí v roce 1948 udělena státní subvence ve výši 10.000.000,- Kčs na výstavbu nových dílen, byl jako důvod uváděn nedostatek stavebních kapacit. Důsledkem jednání bylo, že v roce 1950, kdy přibyla zámečnická dílna a oddělení zpracování odpadového papíru a textilu, byly do starých prostorů pořízeny nové stroje, a nemohlo být vyhověno požadavkům na umístění postižených zaměstnanců ze závodů. K dlouho plánovanému přestěhování došlo až mnohem později, když byly zrušeny dělnické ubytovny (kasárna) na Pohraniční ulici, a do uvolněných prostor „bílých kasáren“ byly, tehdy již Rehabilitační dílny, přestěhovány.

Bohužel ani ze začátku ani později nebyl správně chápan význam zřízení rehabilitačních dílen vedoucími pracovníky závodů a provozů, jako provozu, kde má dojít k rehabilitaci zaměstnanců, kteří mají poškozené zdraví jak následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, později i následkem nepracovních úrazů a obecných chorob, a jejich návratu na nová, případně původní, místa v závodech nebo provozech. Pouze pracovníci, pro které nebylo nalezeno odpovídající místo, by zůstali jako stálí zaměstnanci těchto dílen. Většinou byly rehabilitační dílny chápany jako odkládací místo pro zaměstnance s poškozeným zdravím, o které se „já jako vedoucí nemusím starat, tak ať se o ně starají jiní“. Jenom v jednom časovém období padesátých let, byl učiněn pokus o rehabilitaci pracovníků s poškozeným zdravím ve spolupráci se závodní nemocnicí, kdy bylo v rehabilitačních dílnách zřízeno zaškolovací středisko. Pracovníci byli po čas rehabilitace přemístěni do rehabilitačních dílen a po ukončení rehabilitace se souhlasem lékaře byli umístěni na odpovídající pracoviště. Postupem času se však i spolupráce s nemocnicí přerušila, a aby si někdo náhodou nevzpomněl na původní účel, tzn. rehabilitaci, byly dílny později přejmenovány na Zvláštní dílny.

Dílny byly postupem času částečně modernizovány, hlavně tiskárna, a pro potřeby podniku nadále vykonávaly činnosti jako byl tisk a vazba veškerých vnitropodnikových tiskopisů, opravy ochranných oděvů a obuvi, výroba a opravy textilií, řemenářských a brašnářských produktů apod. Tuto činnost vykonávaly až do svého zrušení, v devadesátých letech, když byly jednotlivé části privatizovány